FAUNOVA ELEGIE.
Zde v lesích ještě milenku jsem neměl,
ač na zvědy své všecky touhy ženu
a do lesa řvu, jenž už nocí ztemněl:
„Část svého JÁ chci, jak má člověk ŽENU!ŽENU!“
Ve skalní sluji, kam svit nezabloudí,
na loži Vášní doposud jsem nebyl –
(O, nudo zpěvů, jež pták z hrdla loudí!
OO, nudo temna, jež jsem nespotřebil!)
Výš stoupám denně vzhůru po úbočích
a pátrám v dáli: Teď snad přijde ONA,
jíž myšlénky číst budu moci v očích,
a v jejímž lůnu moje vášeň skoná...
A marně pátrám zaslzeným okem –
Zas nepřišla. Kde neznámá mi mešká?
Les temní se. Noc přebíhá tu skokem.
A na úvozy sedla mlha těžká.
23
A čekám. Zvěř se dávno v párech pase –
a dcery lidské jdou se k brodům koupat
a vodou chladit vášně v chlípném mase
a na vlnách se nechat nést a houpat.
Jak hloupý život! Dnes tak jako včera.
Jen pouta, když se rozpnout toužím šíře – –
Ta nuda dnů! Ty touhy za večera!
Ta bolest – chtíti víc,
než lidské zvíře!
24