PO NÁVŠTĚVĚ.
V přívalu snů, jež tiše zanikaly,
jsem dneska přec z nich jeden živý měl.
A přišel tak, jak náhlá pomoc z dáli,
když na život jsem dávno zapoměl.
Snad byl to sen. I černé oči její
snad viděl jsem jen v krátkém, tichém snu.
Teď cítím sic, jak v krvi ještě hřejí,
však klidný jsem, osudu neklnu.
A oblaka jsou jasna, blízko zemi,
div rukama se už jich nedotknu.
Tak zpíval bych rád s otroky tu všemi,
jak klidný jsem, osudu neklnu.
A přece jen se zdá mi vše snem pouhým,
jenž ze všech snů sám životem se stal,
by bolest mou učinil smutkem dlouhým,
v němž pozvolna bych v poutech umíral.
Snad přišli jen ranám se obdivovat,
z nichž vřelá krev toužila pro ně žít –?
13
Již nemohu svou bolest nemilovat.
Chci bolesti své rozkoš pochopit.
Toť život můj: já sám svým tělem, duší,
což žije z obou v jedné bytosti.
To oddání sám sobě nevyruší
již ani pláč vzbuzené lítosti.
A náhle tak nadešlo zapomnění,
že o své já se musím děliti.
Ne člověk jen, sám osud všechno změní,
když ze sil svých již nelze čeliti.
V mém chápání je všude šero vlahé
a ve dlaních se chvěje síla zlá.
A v žilách mých bouřívá přání drahé
a ohnivě svým žárem v těle plá.
Tak odvyk’ jsem se stýkat’ se vším živým,
když duše má tmou prošla šílence.
Je sladkým žíti klamným fikcím snivým
a v bolesti své najít milence.
V přívalu snů se jevilo jak zdání,
že s drahými jsem lidmi chvíli žil –
a takové mým srdcem bloudí přání:
abych sen dnešní nikdy nedosnil.
25. V. 1910.
14