PO NÁVŠTĚVĚ.

PO NÁVŠTĚVĚ.
V přívalu snů, jež tiše zanikaly, jsem dneska přec z nich jeden živý měl. A přišel tak, jak náhlá pomoc z dáli, když na život jsem dávno zapoměl. Snad byl to sen. I černé oči její snad viděl jsem jen v krátkém, tichém snu. Teď cítím sic, jak v krvi ještě hřejí, však klidný jsem, osudu neklnu. A oblaka jsou jasna, blízko zemi, div rukama se už jich nedotknu. Tak zpíval bych rád s otroky tu všemi, jak klidný jsem, osudu neklnu. A přece jen se zdá mi vše snem pouhým, jenž ze všech snů sám životem se stal, by bolest mou učinil smutkem dlouhým, v němž pozvolna bych v poutech umíral. Snad přišli jen ranám se obdivovat, z nichž vřelá krev toužila pro ně žít –? 13 Již nemohu svou bolest nemilovat. Chci bolesti své rozkoš pochopit. Toť život můj: já sám svým tělem, duší, což žije z obou v jedné bytosti. To oddání sám sobě nevyruší již ani pláč vzbuzené lítosti. A náhle tak nadešlo zapomnění, že o své já se musím děliti. Ne člověk jen, sám osud všechno změní, když ze sil svých již nelze čeliti. V mém chápání je všude šero vlahé a ve dlaních se chvěje síla zlá. A v žilách mých bouřívá přání drahé a ohnivě svým žárem v těle plá. Tak odvyk’ jsem se stýkat’ se vším živým, když duše má tmou prošla šílence. Je sladkým žíti klamným fikcím snivým a v bolesti své najít milence. V přívalu snů se jevilo jak zdání, že s drahými jsem lidmi chvíli žil – a takové mým srdcem bloudí přání: abych sen dnešní nikdy nedosnil. 25. V. 1910.
14