MISERERE.

MISERERE.
Modlím se v šeru samoty svojí modlitbou cizí za ty, jež v klidu dřímají v zemi, hnijíce. Modlím se tiše, zčarován jaksi neznámou visí a hledím k nebi do mrtvé tváře měsíce. Modlitbu takou nikdy jsem, nikdy necítil v duši a přece klekám a spínám ruce do výše –. Smrtelná duše takhle se možná naposled vzruší, než v moci cizí, kdes zašlápnuta, dodýše. Ubohá duše, určená žíti, protože žije kus hmoty, tělo, jež duši tu má potřebí. A ve vzrušení šeptá si zdlouha čís litanie, z nichž Jehova se pro spásu duše velebí. Modlím se v šeru, v extasi šeptám, chvějí se ruce, za slovem božím, jdou slova moje, rouhavá. V neznámé visi skláním svou hlavu k Člověka muce a šeptají rtyrty, co v mlhách duše poznává. Jedinec marně světem se bije, modly své kácí, aby za věky postavil nových tisíce... 26 Kdes’ mimo zemi a v hloubce pod ní pokoj se vrací, plebejci s králi dřímají stejně, hnijíce. Za vševše, co zašlozašlo, modlím se tiše, já světec hříchu, poklekám v cele a spínám ruce do výše. Sladký můj Rabbi, vysněný jednou, zaplakal v tichu – hle papežové spasili Krista Ježíše. Nekyne sladkým úsměvem Mářím z Magdaly, jdoucím lem roucha zlíbat, jež nyní zlatem září tak – Nesytí chlebem poutníky lačné pokynem vroucím, neuzdravuje v pohledech tichých do oblak. Modlím se, jak mě nenaučila rodička moje zlatými slovy: na boha svého pamatuj. Modlím se zhořkle, jak učily mě brutální boje, za mrtvé, zašlé, za tebe, sladký Rabbi můj... A v tom je bolest modlitby mojí, již vroucně šeptám, mé oddanosti přísvit ji hříšnou posvětí... a nevím, jestli modlitbou svojí pláčůpláču neb reptám, či jestli se rtů splývá mně tvrdé prokletí. Na tebe, Rabbi, v svém miserere vzpomněl jsem nyní a tak se modlím za ty, jež zašli, hnijíce. Do duše mlhy padají bílé, mlhy a jíní, a z šera hledím do mrtvé tváře měsíce. 27