MISERERE.
Modlím se v šeru samoty svojí modlitbou cizí
za ty, jež v klidu dřímají v zemi, hnijíce.
Modlím se tiše, zčarován jaksi neznámou visí
a hledím k nebi do mrtvé tváře měsíce.
Modlitbu takou nikdy jsem, nikdy necítil v duši
a přece klekám a spínám ruce do výše –.
Smrtelná duše takhle se možná naposled vzruší,
než v moci cizí, kdes zašlápnuta, dodýše.
Ubohá duše, určená žíti, protože žije
kus hmoty, tělo, jež duši tu má potřebí.
A ve vzrušení šeptá si zdlouha čís litanie,
z nichž Jehova se pro spásu duše velebí.
Modlím se v šeru, v extasi šeptám, chvějí se ruce,
za slovem božím, jdou slova moje, rouhavá.
V neznámé visi skláním svou hlavu k Člověka muce
a šeptají rtyrty, co v mlhách duše poznává.
Jedinec marně světem se bije, modly své kácí,
aby za věky postavil nových tisíce...
26
Kdes’ mimo zemi a v hloubce pod ní pokoj se vrací,
plebejci s králi dřímají stejně, hnijíce.
Za vševše, co zašlozašlo, modlím se tiše, já světec hříchu,
poklekám v cele a spínám ruce do výše.
Sladký můj Rabbi, vysněný jednou, zaplakal v tichu –
hle papežové spasili Krista Ježíše.
Nekyne sladkým úsměvem Mářím z Magdaly, jdoucím
lem roucha zlíbat, jež nyní zlatem září tak –
Nesytí chlebem poutníky lačné pokynem vroucím,
neuzdravuje v pohledech tichých do oblak.
Modlím se, jak mě nenaučila rodička moje
zlatými slovy: na boha svého pamatuj.
Modlím se zhořkle, jak učily mě brutální boje,
za mrtvé, zašlé, za tebe, sladký Rabbi můj...
A v tom je bolest modlitby mojí, již vroucně šeptám,
mé oddanosti přísvit ji hříšnou posvětí...
a nevím, jestli modlitbou svojí pláčůpláču neb reptám,
či jestli se rtů splývá mně tvrdé prokletí.
Na tebe, Rabbi, v svém miserere vzpomněl jsem nyní
a tak se modlím za ty, jež zašli, hnijíce.
Do duše mlhy padají bílé, mlhy a jíní,
a z šera hledím do mrtvé tváře měsíce.
27