V cele č. 67 (1912)

Verše, Hugo Kepka

Diplomatická verze Ediční verze
HUGO KEPKA: V CELE Č. 67.
[1] HUGO KEPKA V CELE
Č. 67.
VERŠE
[3] NÁKLADEM MENŠINOVÉHO TÝDENNÍKU „PAŘÍK“ (REDAKTOR FERD. BÖHM) V TŘEBENICÍCH. TISKEM ANT. REISE, PRAHA, NA KRÁL. VYŠEHRADĚ ČÍSLO 55.
[4]
PŘED UVĚZNĚNÍM. Své Naděždě.
Dnes před odchodem, opojen očima Tvýma je mi vše pomíjejícím. Tož naposled dnes zalomím rukama svýma nad sluncem zapadajícím. Odejdu s čelem skropeným rosou Tvých slzí, neuzřím sluneční západ – už nikdy, ztracen v prokleté, barbarské tvrzi, nemožný slunce jas chápat. Odejdu proklet, kde klíčí prašivé květy v záhonech už zakrnělých. Plamínky zrádné, zločinně nemravné vzněty dřímají v obzorech stmělých. Tam na kamení srdce jsou spoutána zvykem a nové zločiny snují – a radují se sprostým a divokým rykemrykem, jak světem bez vesel plují. Pro mne tam život připravil sen o bolesti, o její tragické vášni... 5 Ty Tvoje slzy budou mně o Tobě zvěstí, jež resignaci mou zjasní. Tvou lásku budu, opojen očima Tvýma, snům zpívat pomíjejícím. Tož naposled dnes zalomím rukama svýma nad sluncem zapadajícím... 6
BOLEST ZKLAMÁNÍ.
Vím, v hřmotu barbarů se křivdy dělyděly, a chápu dobře, proč jsem svržen byl, když naději mou hrubě ubíjely a já byl v pažích zbaven vzdorných sil. Vždyť slyšímslyším, jak mně hrany odzvánějíodzvánějí, a vlny buší srdcem zdlouhavě. To naposled mě umlčeti chtějí, pak protestům se vysmát rouhavě. V naivní víře nechci případ chápat a odkazuji všechny na lidství. A marně prošel duší starý nápad volati samo nebe k svědectví. Neboť tak bylo: V erupci své duše směr zapoměla zdržet kavalkád. A výstrahám se usmívala hluše, když nedávala zpěvům umlkat. V daleku kdesi zřel jsem idol v trůně, v alojích do hor modrých v pýše čněl. 7 A že by ubít mohla květů vůně, jsem v hloubce víry zcela zapoměl. A domnění to bylo příliš klamné, že moloch moci až sem nesahá. A tak přišli s přesilou dnes na mne a duši rozervali – – ha-ha-ha! Má naděje! Jdu, pohřbím ji. Vím jistě, že nikdy nazpět už se nevrátí, a marné že je pro ni zápasiště, když duše v boji víc už nevrátí. Dny smutny, dlouhy jsou. Ne jako prve, když naději jsem ještě živou měl, naději, sycenou substancí krve a větší nežli člověk míti směl. Dal bych jí na rov rád tesklivé růže, červené růže vůně smuteční, jež má bolest na hrob dát může, když hodina se blíží půlnoční. Jak oltář stojí pustý, zneuctěný a bez tajemství drahé svátosti. A v šeru mrtvě zejí holé stěny, jež v květech byly pýchou radosti. Jak sarkofag ční, cypřiše se chvějí a bílý květ se k zemi naklání. 8 A já tu v mukách čekám na naději, jižjíž hrubě kdosi hrany odzvání. Má naděje! Jdu, pohřbím ji. Vím jistě, že darmo už tu čekám bez síly, a marné že je pro ni zápasiště... a nevyčkám, by ti ji pohřbili. Jen volám, chci a prosím ve své touze, ať smrtelně mou duši poraní a nenechá žít v beznaději dlouze mučivá, děsná bolest zklamání. 9
MNĚ ČTYŘI STĚNY STAČÍ UŽ...
Mně čtyři stěny stačí už, co venku jaro zpívá a bílé světlo na mřížích se chvěje nesměle. A co radostně v kráse své tam venku všechno splývá, sem spoře s hrází zavane jen vůně podběle. Tu nikdo tobě v bolesti své srdce neotvírá a u všech hledáš nadarmo důvěry poslední. Vše zdlouhavě a tísnivě ztraceno odumírá, když mládí v touze zahoří jako žár polední. Ti lidé dávno změnili své lidství v pouhé stíny a duše z mrtvol živoucích se nesmí vzdalovat. Již bez nadějí každý jen svou nese tíhu viny a brzo naučí se ji zoufale milovat. A venku v jasu slunečním je jaro, vůně chvojí, z vln svěžích trav sem odněkud doléhá klekání. Chci v prázdno volat šíleně, zpět volat duši svoji a oblaka, má oblaka chytati do dlaní! 10
JSOU SMUTNY VEČERY...
Tak smutny večery nebyly dříve ani a modrá obloha nebyla tolik bledá. Chorému zraku vše se jeví jako zdání, v němž marně někoho, jenž těšit umí, hledá. Co dříve na cestách hýřilo letních květů a tužeb vášnivých proudilo krví mladou. Teď všech snah zmaření a trosky smělých vznětů ti před zrak nemocný pro posměch jiných kladou. V únavě horkých dnů slunečnem rozžhavených jde život neschůdně, tak jako po kamení, anebo po hrobech, sesutých, opuštěných, na kterých ani již trs planých květů není. Jsou smutny večery. Raději nehleděti, jak všechno v únavě k studeným poutům klesáklesá, a z venčí mřížovím jsou slyšet zpěvy dětí, jak mládí ve svých hrách se raduje a plesá. 11
V MÉM UTRPENÍ.
V mém utrpení rozkvetly růže a cítímcítím, jak v srdci červeně kvetou. I jejich vůni ssaju a chápu, že klíčí pokaždé bolestí vsetou. Tak někdy rádo se zapomíná, když srdce spočine jak v chladu stinnémstinném, a je mi někdy v takové chvíli, jak bych se opíjel červeným vínem. 12
PO NÁVŠTĚVĚ.
V přívalu snů, jež tiše zanikaly, jsem dneska přec z nich jeden živý měl. A přišel tak, jak náhlá pomoc z dáli, když na život jsem dávno zapoměl. Snad byl to sen. I černé oči její snad viděl jsem jen v krátkém, tichém snu. Teď cítím sic, jak v krvi ještě hřejí, však klidný jsem, osudu neklnu. A oblaka jsou jasna, blízko zemi, div rukama se už jich nedotknu. Tak zpíval bych rád s otroky tu všemi, jak klidný jsem, osudu neklnu. A přece jen se zdá mi vše snem pouhým, jenž ze všech snů sám životem se stal, by bolest mou učinil smutkem dlouhým, v němž pozvolna bych v poutech umíral. Snad přišli jen ranám se obdivovat, z nichž vřelá krev toužila pro ně žít –? 13 Již nemohu svou bolest nemilovat. Chci bolesti své rozkoš pochopit. Toť život můj: já sám svým tělem, duší, což žije z obou v jedné bytosti. To oddání sám sobě nevyruší již ani pláč vzbuzené lítosti. A náhle tak nadešlo zapomnění, že o své já se musím děliti. Ne člověk jen, sám osud všechno změní, když ze sil svých již nelze čeliti. V mém chápání je všude šero vlahé a ve dlaních se chvěje síla zlá. A v žilách mých bouřívá přání drahé a ohnivě svým žárem v těle plá. Tak odvyk’ jsem se stýkat’ se vším živým, když duše má tmou prošla šílence. Je sladkým žíti klamným fikcím snivým a v bolesti své najít milence. V přívalu snů se jevilo jak zdání, že s drahými jsem lidmi chvíli žil – a takové mým srdcem bloudí přání: abych sen dnešní nikdy nedosnil. 25. V. 1910.
14
SMÍŘENÍ S OSUDEM.
Sny umí jistě taje osudů otvírat. Já včera v snu jsem viděl sám sebe umírat. Osudů vězněm věčným je člověk bez moci. A těžce svírán k poutům od rána do noci. A duše čeká marně řešení konečná. Tajemství mlčí tvrdo od věčna do věčna. Jen když bol vyplakat chcem’ ve smutku hlubokém, dá vše to zapomenout, že člověk člověkem. Pak usmíření sladké sen jenom může dát: já včera v snu jsem viděl sám sebe umírat. 15
SONET JARNÍ NEDĚLE.
Záchvěvy duše nejsubtilněji se rozvlnily. Po šerém ránu jas bílý rozlil se po prostoře. Dnes v radosti své zapomenout chcem’ na těžké hoře, když včera jsme o smutku života pochybně snili. A práce v sladkém odpočinutí sotvaže dýchá, nijediným úderem neslyšet’ rušení klidu. Den je tak krásný, čistý v pokorných modlitbách lidu, jakoby zmlklo vše v majestátě svatého ticha. Po šerých, tmavých dnech neurčitých, práce a chvatu neděle sama je bez oběti krvavé zlatuzlatu, neděle libá, čistá, jas rozesmátého slunce! V úžasné symfonii přírody bělostné krásy od zla a špíny odpoutá lidské trpící massy a připraví všem na květech jara radostné tance. 16
PARIA.
Na pařeništi lidského hnusu hověl si paria. Z vlhkého vzduchu, v němž chvěly se a modraly páry zlazla, vdechoval do plic, rozžraných asi a možná hnijících, neznámou vůnivůni, jak duše jeho toužila zoufalá. Vdechoval plným červeným chřípím vzdálené pocity, neznámé jemu, hovícímu si na pařeništi zla; však pohnul s sebou, natáhl ruce a chvěl se zločinně. Neznámá vůně na pařeniště podivně zbloudila. Vzpomínal chvílí, kdy nevěstky mu, bacchantky opilé, k vychladlým retům přibližovaly páchnoucí číše vín, nabídly sebe s vyssátou krví, s poslední vůlí sil, nabídly rty své opuchlé jedem, nabídly suchý klín, a žertovaly s bolestmi svými frivolně v nočních tmách, kdy u úst hořkly a vychladly jim páchnoucí číše vín. A nedovedly vypíti do dna, zničit’ se předčasně: vyčkaly hloupěhloupě, až za nimi se zdlouhavě loudal stín. Na pařeništi lidského hnusu hověl si paria. Co’s přivleklo se do jeho duše, rozchechtalo se pak. Ucítil modro podzimních nebes v neznámé závrati, 17 rozhléd’ se kolem a nechápavě díval se do oblak. V srdci mu žhavě se zapálilo... vzdálený, hořký cit... z vlhkého vzduchu, v němž chvěly se a modraly páry zla, když ztratil mládí, neznámá vůně pronikla smutně sem. Po první lásce toužila marně teď duše zoufalá. 18
PÍSEŇ.
My přivstali si, když bylo pozdě, shasl den. A bůh náš přišel s příkazem krutým zamračen. U číší vína zvonila co’s naše hrdla opilá, tra la la. Žít zachtělo se, rozkvetlo mládí, mladičké. My mívali jsme myšlenky smělé, paličské. A naše hrdla opilá u číší vína zvonila, tra la la. U spodu duše plamínky rudly, hořely... Někteří padli, někteří s mládím pomřeli. Nepřišla žádná posila za zmlklá hrdla opilá, tra la la. Jen bůh náš přišel s příkazem krutým zamračen. My přivstali si, a bylo pozdě, shasl den. Dál naše hrdla opilá u číší vína zvonila, tra la la. 19 Za ruce vezmem’ jednou se všichni nezmlklí – a řekneme si: sejdem’ se, bratři, v předpeklí! Čím naše hrdla opilá u číší vína zvonila, tra la la –! 20
NOCTURNO.
Má duše dlouho, dlouho snivě bděla, až noc pak sama tmavě sesmutněla a plakal vítr s mračny rozvátými. Mně zdálo se, že někde blízko zpívá jásavá píseň jemně dovádivá a proniká sem měkce trilky svými. Taková píseň věčně milujících blouznivců šťastných, nad propastmi snících, až chorá prsa dmula se a prahla... Illuse trpká. Trpký klam. Či kdo ví, jak pochopí tmu oči šílencovy? Rozvátá mračna obzor celý stáhla. A duše dlouho, dlouho snivě bděla, až noc pak sama tmavě sesmutněla a plakal vítr s mračny rozvátými. 21
PÍSEŇ.
Jak horké čelo mé mříže mrtvě hladíhladí, vzpomínám zpívat’zpívat’, co chtělo kdysi mládí. Když srdce kvetlo a duši rostla křídla a rty když pily bol z krvavého vřídla a kdosi nad mnou memento svoje zpíval a bratr dávný, milenec mrtvý kýval. Ty mlhy bílé, jež plouží se sem k cele, splývají ve měmně, v mé krvi a v mém těle... Jak rosa padá, snad je to rosa vlahá – milenec mrtvymrtvý do hloubkýhloubky duše sahá a jako mříže tak smutně čelo hladí a se mnou zpívá si o ztraceném mládí. 22
PO NÁVŠTĚVĚ.
Kdo těžko umírá v soumračném uvěznění, když nechal touhu svou dohořet poslední a blouzní tiše v snech, že život pravdou nenínení, a je-li pravdou snad, je pravdou absurdní? Vidíte, v askesi můj oltář tiše stlívá... kdo ještě v requie ty svíce zapálí? Jen kdosi v soucitu promluví slova tklivá a jiní zaslzí, jakoby plakali... Co zbývá ze všeho? Tisíckrát sobě pravím: s oblak jen trochu mlh se plazí při zemi. Jak vaše návštěva snem byla trpce lhavým a vašich úsměvů dech zhořkle voněl mi! 3. X. 1910.
23
IMPROVISACE.
Odkudsi brzo přijdou k nám princi touhou choří, na loutny bílých světel nám budou tiše hrát... Jak silni jsou svá vesla nedají vřavě moří – jen našim skřítkům malým se budou posmívat. Co bylo nedostupno jich písně sladce vzruší, kde světla shasínala plamínkům dají plát, snům klíčit dají v květech a v hudbě blízkých duší – však našim skřítkům malým se budou posmívat. Ti princi z krásných zemí a z dálných říší přijdou, na loutny bílých světel nám budou tiše hrát – a v hloubce modrých nebes i nové hvězdy vyjdou, jen našim skřítkům malým se budou posmívat. 24
* * *
Dnes probouzím se, kdy už nad západem shasíná slunce v mlhách růžových. Tak probouzím se: z citu i svým hladem a s výsměchem všech snů mých bláhových. Lituji sice, že se vzbouzím pozdě, když nebezpečí signál hlavou zní, že přepadnou mne, jak lupiči v hvozdě nevinné dítě pro noc perversní. Tragický život! Ustavičná lačnost a duše může žít jen touhami! – – Vzbouzím se pozdě, vcházím ve skutečnost a v prsou všechna radost zhořkla mi. 25
MISERERE.
Modlím se v šeru samoty svojí modlitbou cizí za ty, jež v klidu dřímají v zemi, hnijíce. Modlím se tiše, zčarován jaksi neznámou visí a hledím k nebi do mrtvé tváře měsíce. Modlitbu takou nikdy jsem, nikdy necítil v duši a přece klekám a spínám ruce do výše –. Smrtelná duše takhle se možná naposled vzruší, než v moci cizí, kdes zašlápnuta, dodýše. Ubohá duše, určená žíti, protože žije kus hmoty, tělo, jež duši tu má potřebí. A ve vzrušení šeptá si zdlouha čís litanie, z nichž Jehova se pro spásu duše velebí. Modlím se v šeru, v extasi šeptám, chvějí se ruce, za slovem božím, jdou slova moje, rouhavá. V neznámé visi skláním svou hlavu k Člověka muce a šeptají rtyrty, co v mlhách duše poznává. Jedinec marně světem se bije, modly své kácí, aby za věky postavil nových tisíce... 26 Kdes’ mimo zemi a v hloubce pod ní pokoj se vrací, plebejci s králi dřímají stejně, hnijíce. Za vševše, co zašlozašlo, modlím se tiše, já světec hříchu, poklekám v cele a spínám ruce do výše. Sladký můj Rabbi, vysněný jednou, zaplakal v tichu – hle papežové spasili Krista Ježíše. Nekyne sladkým úsměvem Mářím z Magdaly, jdoucím lem roucha zlíbat, jež nyní zlatem září tak – Nesytí chlebem poutníky lačné pokynem vroucím, neuzdravuje v pohledech tichých do oblak. Modlím se, jak mě nenaučila rodička moje zlatými slovy: na boha svého pamatuj. Modlím se zhořkle, jak učily mě brutální boje, za mrtvé, zašlé, za tebe, sladký Rabbi můj... A v tom je bolest modlitby mojí, již vroucně šeptám, mé oddanosti přísvit ji hříšnou posvětí... a nevím, jestli modlitbou svojí pláčůpláču neb reptám, či jestli se rtů splývá mně tvrdé prokletí. Na tebe, Rabbi, v svém miserere vzpomněl jsem nyní a tak se modlím za ty, jež zašli, hnijíce. Do duše mlhy padají bílé, mlhy a jíní, a z šera hledím do mrtvé tváře měsíce. 27
TAJEMSTVÍ. Na motiv sociální.
Nad zoufajícím zástupem jsem plakal, já byl tak mlád, já musil zoufat s ním. Já zasténal jsem a s ním krví zalkal a mučil se hledaným tajemstvím. A lidé mřeli se silami svými a pod jhem mřeli se svým zoufalstvím. Já musil, mlád tak, umírati s nimi a mučit se hledaným tajemstvím. Co padlo duší zlomených, a už tlících a co jich ještě padne v šílenství? A darmo prosí zástup zoufajících – hlad má a těžko najít tajemství. 28
PÍSEŇ ZTRACENÝCH.
Jdem’ rok od roku tak a s námi kletby jdou – ať káry jinými dříči jsou taženy. Kdo zrodil nás a pročproč, je smutnou záhadou. Nám cíle mravných cest jsou povždy zamženy. Tož bylo tak, jak je. Teď resignace víc a chleba je, že v ráz se snadno pohltí. Kol doupat hejna jsou a dětidětí na tisíc. V nás vzrůstá tyranství a ženy rodit chtí. V té půdě všechno je. Kopáme do niní jen bosýma nohama a písně vyjeme, než každý jeden z nás padne tu zatracen a stejně s jinými bratrsky shnijeme. A rostem’, rosteme... Až někdy poleká se člověk úžasem, jak davy naše jdou. A mezi námi přece není Člověka. Kdo zrodil nás a proč – je smutnou záhadou. 29
V SKEPSI.
Když víru poslední pozbudem’ jednou lehce, kam chceme ještě dál? Kdos’ zaplakal by snad, že se mu umřít nechce, kdos’ by se rozchechtal. V soumraku zhasla již před námi světla bílá a byla poslední. Těch trochu paprsků, co duše zachytila, myslíte, rozední? Nám bylo ku smíchu nad těmi smutky všemi, nad tím, co mělo být. Teď duši musíme plniti nadějemi a srdce rozdrobit. A potom víru když poslední poztrácíme, kam chceme ještě dál? Poslouchat smutek svůj, když zpět se navracíme, jak se nám rozchechtal... 30
SKEPSE V NEMOCI.
V nemoci svojí žhavý pocit mám: svou rozpálenou duši nezhasínat – ji nechat bloudit k věčným záhadám, hořící věčně, když chce tělo zmírat. Takový divný lomcuje mnou cit: byť umřel bych, že duše ohněm věčným se slávou věků musí zápasit a hledat cestu rodům nekonečným. Teď stočen mocí v lethargii sním a v poutech churav zdám se marně toužit. Potácí s sebou tělo, duše s ním a mlhy žluté vidím blíž se ploužit. Však cítím duši svoji hořící a klesám, šeptaje si v divném mottu: Mít’ kouzla sílu věčnou tvořící – jak by se asi žilo idiotu?! 31
Z CHVIL INTIMNÍCH.
I.
Nám možná jíti nechtělo se spolu – je někdy láska menší skryté pýchy. A byla to snad láska tvého bolu v zášeří tom, tak prosyceném hříchy? Snad láska naší tiché, smutné krásy a zločinem to naše milování? Co bylobylo, nevím. Něco tenkrát asi se přihodilo. A co, nevím ani. Teď v podzimu je pozdě sobě říci, že všechno byla příhoda jen vratká, když, byť to zločin, nelze jej se zříci pro chvíli jednu, jež je trpce sladká. 32 II.
My nad tím ovšem plakat nebudeme. Větvička střemchy, stonek jasmínový povadly dávno. – Však my proto jdeme k cypřišům smutným třeba na hřbitovy. A třeba tady v mlhách zapadáme a šedí jsme, tak šedí jako nebe... my aspoň chladná srdce poznáváme a mrtvé, mrtvé nalézáme sebe –. 33 III.
Nad pustou cestou černí ptáci letí. Vrš povad’ brzo a schne tráva v pláni. My odcházíme smutní do prokletí a s námi bolest, děs a výsměch lhaní. Vše mrtvé. Mrtvé nad námi i nebe – i láska mrtva, všechno dal jsem za ni. Jak je to špatné! Zapíráme sebe a je nám sladko, viďte, moje paní...? 34
EPISODA. Vzpomínka. Máji Havlíčkové.
Den červencový.
Jásalo slunce, oblaka i země a voněl vzduch, jak plný zralým vínem. Zmíralo na rtech, co klíčilo ve mněmně, a šli jsme tenkrát sami tichým stínem. Byl na pohled den prosycený vášní a přece něco jak by zasténalo kdes’ v prsou mých. – Šli blízko lidé šťastní a jejich touhou ve mně cos se vzňalo. Jen zhořklá na rtech zůstala mi slova a něco květů v rozechvělé dlani. A nevysloven, vracel smutek znova svou neurčitost v pohled, který raní. A přece něco velikého ve mně klíčilo, jak jsem vaše ruce svíral. Oblaka táhla, voněl vzduch i země a v odloučení našem smutně zmíral den červencový. 35
Z ČESKÝCH PARADOXŮ. Jos. Davidovi.
I.
Ten přízrak příšerně šklebí se na mne, v nějž pevně věříme svou krví, ctí: Čekáme v domnění své síly klamné, až cizí velmoci nás rozdrtí. A není potřebí zabíhat dále, nám z kouta každého krad cizí spár. A my šli nepravou cestou svou stále pochybných grimass a kouzel i čar. A v to jsme věřili: Ať jen dál plujem, bez nás se zachovázachová, co dobrým je. A po porážce o ní deklamujem o strpení, než zcela nás dobije. 36 II.
Když názor tvořil se být patriotou, my cizím byli jsme sekvestrováni. Jsme za to cikány, pochybnou rotou, až běda cize deformováni. I právo na stát svůj měli jsme kdysi – dnes prý je z toho jen abstraktní fikce. Z něj proto – zbylo cos’ pro naše krysy a pro rhetoriky verbální dikce. 37
V PRVNÍCH DNECH PODZIMNÍCH. Z chvil intimních.
Sklon k smrti. Podzim. Role mlhou vlahá... Oblaka šednoušednou, jak jdou oblohou. Já vyznat’ se chci steskem sebevraha, zpovědí ztišit duši ubohou. Tak je to špatné. Snad jsem šílil mládím, když nemocno se špatnou touhou chví. A přece duši ke vzpomínkám svádím, by věčně trvalo to šílenství. Já nemiloval. Já svou trpěl láskou a láskou mou jsem chtěl mít přátelství. Vím, chorých duší bylo sladkou maskou a vrcholilo často v šílenství. Vše ztraceno je. A vím, zapomenu těch něco srdcí, která zbyla mi – svou nechám duši trpět usmířenu a ztracenými trpět touhami. 38 Mít věčný podzim. Nevzkřísit se ani, když vím, že slabým, bídným žiji zlem, a v sklonu k smrti že je milování, jen špatnou fikcí v štěstí nestálém. Sklon k smrti. Podzim. Dnes se zachtělo mi zpovědí ztišit duši ubohou. Je ticho. Měsíc světlo mlhou lomí... oblaka šednou, jak jdou oblohou. 39
ZA LETNÍHO ODPŮLDNE.
Je nutno dnes se chopit’ zase péra a s nebezpečím napsat něco slov. Je k zalknutí tu dusná atmosféra a nebe těžké jako modrý kov. A v duši divno... Smáti se i plakat – tak chtěl by člověk, ale nemůže. Špinavý stín se snaží duši zlákat a k hříchu svést, jejž stěží přemůže. Pavouci klidně celu zapřádají pavučin sítě po zdích věsíce. Údery hodin chmurnou hudbu tají a smutně v ní jdou dny i měsíce. A přijde často pocit jako dnešní, v němž vše se chvěje, jak sny šílenců. Vidíte hroby, černá roucha mešní, podivný chaos, úklad spiklenců. A zdráháte se mlčet v tmavých stínech a nelze smát se, v hrdle sucho je... 40 a nelze pátrat’ po jasnějších činech, jež vrátily by ticho pokoje... A nelze chápat tragiku té chvíle, v níž zdá se vám, že dýší spiklenci. Tož, k slunci...! Venku léto jásá v síle, hle, po cestách jdou asi milenci... A na stráních snad šeptají si zdlouha, jak mládím hruď se plamení a dme... z dotyku dlaní probouzí se touha... Tož, žijme, nežli podzim stihneme! A hledím mříží... Tak se chápu péra, bych něco krve mohl rozpitvat. Své teplé krve... Dusná atmosféra mne nutí všechnu tady rozplítvat. 41
PŘI POHŘBU VRAHA.
Poznávám: píši... srdce s sebou cuká a v jeden chaos všechno splývá tu. Nekrolog vrahu píše moje ruka. Pohřební průvod ruší samotu. Ti zločinci na dlouho nevydrží, zmírají dříve, nežli sestárnou. Tak je ten průvod divný. Zřím jen mříží jakousi hmotu černou beztvárnou. A vleče se krok za krokem až k hrobu. Formální slova odříkává kněz. Vrah mrtvý vrahem nebyl dlouhou dobu. Tím naučil se v životě prý kdes. Prý na vojně... Či jinde možná taky. To vězňové si aspoň šeptají: Když jako hoch si hrával na vojákyvojáky, prý rozkoš měl, jak šavle sekají. Tož, vývoj, vývoj... Zprvu každý váhá zbraň uchopit a zabít člověka. 42 Kdo znal jej kdysi, netušil, že vraha se matka jeho v stáří dočeká. Žaloba brzo klatbu nad ním vznesla. Soud uznal případ za čin tragický. Však nepletl se bohu do řemesla: jen do vězení dal jej na vždycky. A zemřel záhy. Ten zvon divně chřestí – přichází černý průvod od márny. Děs, hrůza, msta a vášeň nenávisti se mísí v tenhle průvod beztvárný. Ve výšce skřivan písní doprovází tu cestu vraha... Úsměv rty mé stálí. Cos’ v hloubi křičí: vrazi, děsní vrazi... co ještě cest je v zkrvavených tmách!!! A v úsměv trpký pláč se přiměšoval. Beztvárnou hmotu jakous’ oči zří. Již řadu let jsem čelo nekřižoval. Teď učinil jsem náhle kříže tři. 43
DOPIS.
Jen dopis. Papír. Na něm mrtvá slova. Vhoď do ohně jej – v černý popel shoří. Jen dopis. Papír. Však krev moji chová a kousek duše uvězněné tvoří. Co zmlká snů a tužeb trpce lhavých, když vzpomínámvzpomínám, co zla je v skutečnosti, a jak mře touha očí zadumaných, jež nemohou žít fikcí do věčnosti. A tady žijí fikcí. Za horami kdes’ v dálce bloudím. Vašich do zápasů se vrhám a tak bojuju přec s vámi. Však dvojnásobně cítím křivdu rasů, těch našich černých rasů s odvahami jak jejich sny jsou. A ta skýva chleba, jež mokvá se a drolí pod slzami, pro kterou jim je tolik krve třeba, věř, tady sládne v ústech mně a sytí tou svojí trpkou vůní i mou duši. A tak někdy člověk, zdá se, cítí, že sladší je, než asi z vás kdo tuší. 44 Vzpomínám na ty naše cesty v chatách uhelných pánví. V celém Krušnohoří co člověk český, tomu smrt je v patách. A šachty hučí, v obrámech to hoří. Tož v koloniích, nebo pod dlážděním se žije. A tam jenom křičí hlad svojí písní provázenou klením. A nad tím život v slávě své se týčí. Nad koksem hald jazýčky plynů svítí... Vím, že to mnohde lidské kosti hoří... Ach, havíře, ty trpký chleba sytí v uhelné pánvi v celém Krušnohoří. A věř, že chleba můj v těch poutech sládne, co na mříže svou horkou hlavu kladu a myslím si, že utrpení žádné bych necítil, jen kdyby nikdy hladu ti netrpěli... Co snů srdce chová a daleko je v mlhách Krušnohoří. – – – – – – – – – – – – – – Jen dopis. Papír. Na něm mrtvá slova. Vhoď do ohně jej. V černý popel shoří. 45 OBSAH:
Před uvězněním5 Bolest zklamání7 Mně čtyři stěny stačí už...10 Jsou smutny večery11 V mém utrpení12 Po návštěvě13 Smíření s osudem15 Sonet jarní neděle16 Paria17 Píseň19 Nocturno21 Píseň22 Po návštěvě23 Improvisace24 * * *25 Miserere26 Tajemství28 Píseň ztracených29 V skepsi30 Skepse v nemoci31 Z chvil intimních32 Episoda35 Z českých paradoxů36 V prvních dnech podzimních38 Za letního odpůldne40 Při pohřbu vraha42 Dopis44
E: av; 2005 [47]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pařík; Böhm, Ferdinand; Reis, Antonín
(Nákladem menšinového týdenníku „Pařík“ /Redaktor Ferd. Böhm/ v Třebenicích. Tiskem Ant. Reise, Praha, na Král. Vyšehradě číslo 55.)

Místo: Třebenice; Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 48