PÍSEŇ ZTRACENÝCH.
Jdem’ rok od roku tak a s námi kletby jdou –
ať káry jinými dříči jsou taženy.
Kdo zrodil nás a pročproč, je smutnou záhadou.
Nám cíle mravných cest jsou povždy zamženy.
Tož bylo tak, jak je. Teď resignace víc
a chleba je, že v ráz se snadno pohltí.
Kol doupat hejna jsou a dětidětí na tisíc.
V nás vzrůstá tyranství a ženy rodit chtí.
V té půdě všechno je. Kopáme do niní jen
bosýma nohama a písně vyjeme,
než každý jeden z nás padne tu zatracen
a stejně s jinými bratrsky shnijeme.
A rostem’, rosteme... Až někdy poleká
se člověk úžasem, jak davy naše jdou.
A mezi námi přece není Člověka.
Kdo zrodil nás a proč – je smutnou záhadou.
29