***

Viktor Dyk

***
Oh, jak je zvláštní lesy jet, kdy poslední pták utichá, oh, jak je zvláštní rozumět vzdechu, jenž v houští zavzdychá! Jaký to klid v tvé srdce pad’, veliké porozumění. Ovívá horké spánky chlad, konejší barev ztlumení. Na místo hluku tichá řeč moudrosti plná, pokory. Na místo lidí vážný klid borovic ztichlé obory. A možno klidně kynouti těm stínům noci, které jdou. A třeba raněn, splynouti s nezranitelnou přírodou. 32

Kniha Podél cesty (1922)
Autor Viktor Dyk