PODÉL CESTY
BÁSNĚ
AVENTINUM
1922
[3]
PROLOG
Tak často za rána zimního do dáli jeda
v čas, temno noční kdy přechází v svítání bledábledá,
v hukotu vlaku jsem uslyšel jakoby písničku chůvy.
V polosnu slovům jsem rozuměl, jež ke mně mluví,
v polosnu záclonu odhrnul tajů ukrytých v době denní.
V polosnu scény jsem uslyšel nádherných dramat,
v polosnu klíč se mi k problémům nejvyšším namát’.
V polosnu přišlo blíž všechno to, co za dne není.
V polosnu výzvu jsem uslyšel: za mne mluv.
Mou bolest osvětli, mé lidem přibliž hoře.
Můj profil zachytni, než pohltí mne moře.
A pocit viny měl jsem, procitnuv.
Hrot výčitky v mém nitru zahlodal.
Dnů pohltí to všecko sypký písek.
A zachytím jen ubohoučký výsek
z krajiny cesty opodál.
POZDRAV VRACEJÍCÍM SE FRANCOUZSKÝM LEGIONÁŘŮM
Proud dravý vzteku plynul kamsi v moře,
ponuře tek’!
A život náš, ten nebyl nežli hoře
a nežli vztek.
Vášnivé kletby, příliš těžké vzdechyvzdechy,
sten zoufalý...
V bezmezné hanbě pokořené Čechy
pěst svíraly.
Tu v slavné chvíli ve vězení mřížích
zasvitl den,
tu zřeli jsme, přibiti na svých křížích:
svět proměněn.
5
My zřeli spiti slávou náhlé zoře
růst vše a kvést.
A výkřik zazněl, Jericha zdi boře.
„Přec máme čest!“
Vám za to dík, ať kterákoli země
krev pila ctnou,
vám za to dík, že může naše plémě
jít s hlavou vztyčenou!
Vám za to dík, kdo jméno svého rodu
jste nesli v svět,
vám za to dík, kdož padli za svobodu
v květu svých let.
A uplétáme věnec neuvadlý
nesmělou pravicí.
U hrobů oněch klekáme, kdo padli,
a živým zdravici!
Počátek prosince 1918.
NA UVÍTANOU
Před čtyřmi roky v prosincový den
z Čech vyšel v dálku poutník zamyšlen.
Čas byl to bouří a v něm vše je prosté:
kdo malý, klesá, kdo je velký, roste.
A jeho tvář jsme zřeli naposled,
sčítali s bázní počet jeho let,
své horké čelo tiskli na sklo chladné
a šeptali si v hrůze: „Což když padne?“
A poutník zašel, zašel v modrou dál
a přišel žal a rmut a rmut a žal.
My v plískanice hleděli a deště
a tázali se tiše: „Živ-li ještě?“
6
A měřili jsme z teskné otčiny
úklady vrahů, moře hlubiny
a nemyslíce na svůj vlastní osud
my ptali jsme se pouze: „Živ-li dosud?“
My směli padnout, směli umírat,
druh nastoupí zas do prořídlých řad.
S jediným živým živ byl národ celý;
nedojde, chápal, poutník nedojde-li!
Leč on byl živ, oh, on byl vskutku živ.
A tak byl živ, že mohl provést div:
přes hory, doly slyšán je hlas jeho
a na očích jsme měli vzdáleného.
A on byl živ a tak svým dílem mlád,
že nezaváhal ani jedenkrát.
A tak byl mlád, že vykonal svou práci
a v svobodnou se domovinu vrací.
Po čtyřech letech v prosincový den
se vrací tak, jak vyšel, zamyšlen.
A zas vše jasno, jak dřív jasno bylo:
kdo dílo koná, dokoná své dílo!
Vrací se v šťastnou, v svobodnou svou zem’,
teprve dnes je domov domovem:
chybělo cosi, dokud s námi nebyl.
Kdes v přítmí satan číhal a se šklebil.
Teprve dneska uvěřiti lze,
dnes teprv setřem’ stopu po slze.
Teprve dnes je radost dokonalá,
když také jeho radostí se stala.
7
Buď vítán, chodče, z dalekých svých cest!
Jediný jásot z vísek zní a měst,
jediná víra plní naše kraje:
Kdo dílo počal, také dokoná je!
Předneseno v Městském divadle Král. Vinohrad 27. prosince 1918.
TĚM, KTEŘÍ NEJDOU
Vy, již jste vzdáleni, vy, již jste v cizím kraji
dnes, zítra, ještě mnoho dnů,
vy, jež hluk nevítá, k nimž davy nejásají,
vy, kterých možná neshlédnu,
když bitva utichla, poslední bojovníci,
když každý vrací se, poslední vzdálení:
jak často na vás vzpomenu si snící,
a rmut se mísí do snění.
Vy zříte jenom běl a krev snad v této běli
a sníh a sníh a sníh a sníh.
A snad vám připadá, že na vás zapomněli,
rekové plání sibiřských.
Vy zříte jenom dál a dál to celých světů.
V tu dálku zříte sklíčeni.
A snad vám připadá, že radost ochladne tu,
vyprchá časem nadšení.
A než se vrátíte, že vše, co krásné, mizí,
neb vrátíte se poslední.
Až domů přijdete, že budete jak cizí,
hrdinství též že zevšední.
Ó, chvíle, neprchej! v tu chvíli chtěl bych volat,
a pro vás zastaviti čas.
Žár v srdci planoucí, ten nesmí doplápolat,
vyhasnout nesmí v očích jas.
8
Okno jsem otevřel a slyšel: Praha jásá.
A hlavu vyklonil jsem ven.
Je chvíle opojná, vše vzrušení a krása,
a přec jsem zamyšlen.
Ti, které vítají, si dobře vysloužili
ten jásot, který hřímá k nim.
Leč slzy, které oči zarosily,
platí vám vzdáleným.
Počátek ledna 1919.
TĚM, KTEŘÍ BYLI „OMLADINOU“
To jarní bouře byla a měla kouzlo jar.
To ze všech darů mládí byl nejkrásnější dar.
V tom chaotickém zmatku byl cílem každý jist:
společná byla láska, společná nenávist!
Dohřměla bouře ona, jak vždycky dohřmívá.
Ta hlava byla lysá, ta lety šedivá
a rozešly se cesty a býval na nich prach...
A zbyla stopa bouře jen v tichých vzpomínkách.
A moudří lidé řekli: jakoby nebyla
vzdálená bouře jarní, jež hlavy zbláznila.
Mladistvá hloupost pouze, dost celkem nevinná!
– Dál žije zašlé dotud, dokud se vzpomíná!
Ta láska plála ještě, jež v mládí zaplála,
ta nenávist tu byla a pouze čekala:
snad rok a možná roky a možná lidský věk!
Kéž muž to může říci, co mladík nedořek’.
To jarní bouře byla a měla kouzlo jar,
leč dočkati se posléz je nejkrásnější dar,
ta láska plane ještě, jež v mládí zaplála,
a nenávist ta stará, hle, ta se dočkala!
9
TĚŠÍN
K východu zrak svůj němě upíráme
a dálný kraj nám blízký na poslech.
Slyšíme bouři nebo sluch nás klame?
Ta rána míří až na srdce Čech.
Hle, umučený Kristus na rozcestí!
Bezmocně visí zhublá ramena!
Vzkříšení bylo pouze lichou zvěstí,
křížová cesta není skončena?
Zpytujem’ svoji nečinnost i činy,
zaťatým slovo neunikne rtům.
– – Neodpustí-li Bůh nám naše viny,
neodpustíme našim vinníkům.
KVĚTNOVÉ RÁNO
To v polospánku rána, kdy nevíš, spíš či bdíš,
to v polospánku rána přišla ke mně blíž,
u lože stanula tak, jako byla živá,
s tichoučkým úsměvem, jímž srdce pookřívá,
má sestra Hedvička, jež spí dvanáctý rok,
jež měla tichý zrak, jež měla tichý krok,
a tiše umřela po těžkých dlouhých mukách.
Hrst kvítí nesla mi, vzrostlého v labských lukách.
V Polabí vykvetla, Polabím voněla.
Na lože dala ji a slova neděla,
kams’ šla zas daleko, tam, kde je mnoho mil.
A já jsem pohnul se a já se probudil.
10
Po lučních květinách sled vůně ještě zbýval.
A volno bylo mi tak, jak když zdráv jsem býval.
Nemocnice, květen 1919.
ODPOVĚĎ
Chci, aby náš prapor rudě vlál.
A. Sova: „Spisovatelům.“
Kdo nepůjde za ním,
ten ušlapán docela.
Ibidem.
Chci, aby prapor náš vlál hrdě,
bezpráví mstitel, aby mluvil
k trpícím měkce, k tvrdým tvrdě.
A nechci, aby náš prapor vlál rudě.
To proto, že jsem příliš poznal barvu rudou.
A že ji znám, chci věrným být své půdě.
A vím, že byl tu spáchán mnohý hříchhřích,
smrtelný chrapot geniův jsem slyšel,
jenž o ubitých mluvil nadějích.
Vždy byl jsem ten, jenž varuje a káře.
Nebude bohdá, aby básník náš
klonit se radil biči otrokáře.
Leč je váš rudý prapor účinný?
Odstraní křivdu a lží učiní
zlou větu: Homo lupus homini?
Básníku, druhu, příteli, stesk schvátí,
když právě z vašich musím slyšet úst
zlé slovo, kruté slovo „Ušlapati!“
Ten rudý prapor vlaje Infernu.
Ten rudý prapor nenáviděl nás
už od Marxe až do Bernu.
11
Věcí-li nezmění se podstata,
čím včera býval, bude dneska nám.
Do srdce mířila nám vždycky barva ta,
na budoucnost, na lepší naši zdatnost,
na tradici těch Tylů, Havlíčků,
na naši příliš křehkou samostatnost.
Sví musíme být a budeme sví.
A musí-li být prapor, nedostačí
ten, který ved’ nás květnem k vítězství?
Přespříliš vidím, jak se rudá vlna
rozlévá po krajích a po duších.
Má pevná duše důvěry je plna,
že křivdu spravit bude mít dost síly,
že zmůže zvůli, zdrtí bezpráví
starý náš prapor červenobílý.
Nemocnice, květen 1919.
DVĚ BÁSNĚ
I
Mám také ctižádost...
Mám také ctižádost... či to, co takto zovou,
tak trochu podivnou, tak trochu nečasovou:
Když přišlo břímě nést, tož vzít si podíl větší,
když přišlo bíti se, být prvním v nebezpečí.
Mám touhu sít a sít... leč nemám touhy sklízet.
Když zle je, s vámi jsem. Když dobře, tož chci zmizet.
Září 1918.
12
II
Červen 1919
A v srdci mém, kdys blouznivém a chorém,
v mém srdci opovržení.
Ztracené kampaně.
To bylo. Hrdě kdysi měřil jsem
úspěchy bědné, čestné ztráty.
A nenávisti vzkvetl v srdci mém
květ jedovatý.
To bylo kdysi. Mohu stejné zlo
a stejnou bídu v lidských očích čísti.
Leč přehlížím dnes vše, co zhřešilo,
bez nenávisti.
Bez nenávisti. Ale cos jak strach,
cos jako úzkost jas vždy znovu halí.
Ptát musím se: Což jsme my po Čechách
nedozráli?
A svoboda jen jako děcku nůž,
jímž pořeže se, ale neubrání.
A navždy mrtvo v rodné zemi už
lásky vzplání?
Psi rvou se o kost, vlky slyším výt
a ďábel, ten se potměšile směje.
Chtěl bych tu s vámi ještě chvíli být,
neboť zle je.
Nemocnice, červen 1919.
13
LOUPEŽNÍK
Když loupežníka chytili, tož učili ho lidství:
– Už nikdy nesmíš, zbojníku, se dávat na zbojnictví.
K nám snadno lze se vetříti, lze snadno krást a loupit.
A ty že by ses nestyděl za plot náš hříšně vstoupit?
Co vzal jsi jednou, to jsi vzal, ať požehná ti nebe.
Leč polepši se konečně, tak prosíme dnes tebe.
Tys slabých nikdy nešetřil a bral jsi groše vdovy.
Teď změň se, brachu, jiný buď, když celý svět je nový.
Ty budeš volný, příteli, my rozvážem’ tvá pouta.
Leč nebylo by šlechetné, dál dělat lidožrouta! –
Dal pouto sobě rozvázat a zmizel rychle zatím.
A úsměv, který na rtech měl, ten říkal: Já se vrátím.
Nemocnice, červen 1919.
„VOGELFREI“
(J. S. Macharovi)
I
I
To není konec hry: dál pokračuje drama.
Vlast naše svobodna a vícvíc, než věří sama.
Vlast naše svobodna a volně dýchá kraj.
– Němčina slůvko má, jež vše dí: vogelfrei.
II
II
Pták dávno zkrotlý už obecném po mínění
měl k skromné procházce určenu lhůtu denní.
Tu z klece vypuštěn svá bědná zkoušel křídla.
14
Zábavy diváků jak hluboká to zřídla!
Tlouk’ sebou o stěny, o okno, o zrcadlo.
Leč bujnost vyprchla a rozohnění zchladlo.
Už k oknu nelítal a nesnil o svobodě.
A bavil diváky jen po kobercích chodě.
Též z ruky žral by rád... leč sypali mu zřídka.
A tak byl zkrotlý už, že zbytečná je hlídka.
Vzlét’ trochu, snes’ se zas a uměl zdržet se,
když přešel jeho čas, šel tiše do klece.
III
III
Den za dnem bylo to. Ne, důvěru že měli,
leč z jakés nutnosti kdys okna otevřeli.
A zapomněli pak, že hodina je ptačí.
Leč zřejmo bylo tu, že ptáku klícka stačí.
Ni chvíli obava, že z okna ven by ulít’!
On žral by z ruky rád, on rád by chtěl se tulit
k tomu, jenž věznil jej; v zajetí je mu blaze.
A jako včera šel, dnes kráčí po podlaze.
Zvedne se, snese se. Leč neračte se báti!
Až přejde jeho čas, v svou klec se krotce vrátí.
IV
IV
Pak okno zůstalo už často otevřené.
A slunce svítilo, jasné a rozzářené,
a bylo pod mrakem, déšť jenom na spadnutí.
Pták nikdy neulít’, šel do své klece s chutí.
Leč kdysi hnulo se cos v ptačí dušičce.
Snad zpíval venku druh, snad přišla tesknice.
A křídla slaboučká tu nabývala síly.
A v oné podivné a jedinečné chvíli
pták náhle křídla zdvih’ a rozletěl se výš’.
– – Klec prázdná zbyla tu a ptáka neuzříš.
15
V
V
Neb hle, on v parku je. Jak vesele si zpívá!
Jak lítá vesele, jak vesel odpočívá!
Jak nový je mu svět, jak všechno je mu nové.
Pták volný jako pták... Tak němčina to zove.
Na první used’ strom a když se soumrak stmíval,
sen oči přivřel mu a pták tu odpočíval.
Sen oči přivřel mu, dal nové jemu krásy.
A ještě opojen z té nečekané spásy
v přílišné důvěře si uleh’ do rána.
– Klec byla vězení, leč také ochrana!
VI
VI
Pták spal a netušil, co všecko hrozí vůkol.
– Oh, býti svoboden, co znamená to? úkol!
Oh, býti svoboden, toť nespat nikdy značí.
Být vždycky na stráži, neb všude hlavy dračí.
Oh, býti svoboden, toť značí zvednout křídla,
to značí doletět, kam malost nedohlídla.
A výš a výš a výš! Ne, ještě není dosti.
A výš a výš a výš! Je třeba zmužilosti.
Svět není rozkoš jen – cos číhá noc a den,
vrah bdí, kde nebdíš ty – buď, ptáku, připraven!
VII
VII
Pták spal a netušil. A ticho bylo kolem.
Van větru utichl a nepohnul ni stvolem.
Pták spal a netušil. Hvězd roje zasvítily.
Pták spal a netušil. Sen krásný snil a milý:
o jiném životě, kde není lopot, strastí,
o jiném životě, kde není klecí, pastí,
o jiném životě, kde čeká slunné blaho.
Pták spal a netušil. A kočka sežrala ho.
16
VIII
VIII
To není konec hry. Dál pokračuje drama.
Vlast naše svobodna a vícvíc, než věří sama.
Vlast naše svobodna a volně dýchá kraj.
– Němčina slůvko má, jež vše dí: vogelfrei.
Nemocnice, červenec 1919.
MRTVÝM HŘBITŮVKU NOVOZÁMECKÉHO
(I. pl. Stráže Svobody)
A vítr čechrá zralé osení,
vítr je čechrá, letní slunce pálí.
– Vy příliš časně smrtí zkosenízkosení,
jste pro tu kosu ještě nedozráli! –
Za cizí hřích a hloupost úhrnem
jste padli, žel, a to je právě k pláči.
Těžce se leží mrtvým pod drnem,
lehko se živým s jejich vinou kráčí.
Nemocnice, červenec 1919.
ZA NAŠÍ VESNICÍ – –
Za naší vesnicí je cesta křížová,
je cesta křížová a těžká zastavení.
To místo smutné je a klid má hřbitova.
Leč kdo by z mrtvých vstal, ten ve vsi naší není.
To místo smutné je, když vítr opře se
o větve košaté. Tu tolik teskně zní to.
Myšlenka na mrtvé tvým srdcem otřese.
Všech přešlých po cestě až k smrti je ti líto.
17
Všech přešlých po cestě, již nesli těžký kříž,
jimž nabízela šátek Veronika,
všech přešlých po cestě, jež nikdy neuzříš,
jež v mysli míváš však, když vítr zanaříká.
Leč je-li bezvětří, tož cestou křížovou
jdou lidé bez zájmu a s duší nevzrušenou.
Kříž těžký nenesou, jdou s řečí jalovou,
všech přešlých po cestě, všech padlých zapomenou.
Tu slyšíš lehký žert, tu smích zní frivolní,
tu mluví zájem jen, tu hovoří jen smysly.
Jdou chtiví, hrabiví, jdou pyšní, svévolní.
A nikdo nechápe, nikdo se nezamyslí.
Té scény blátivé smutného románu!
Té pýchy nicotné! Těch frází příliš lživých!
A pitky bez konce, vzrušení karbanu!
Tak nikdy hazardně nehráli u Šedivých!
Tak nikdy lehoučce se neroztančil hřích.
Tak snadně svědomí se nikdy neuspalo.
A v těžkých holinkách po hrobech odešlých
se srdcem lehkým tak se nikdy nešlapalo!
Oh, je-li bezvětří, tu neslyšet ni zvuk.
Jdou, zajdou, ticho je a pusto jako prve.
Leč zříš-li v cesty prach, tu na zlé cestě muk
pár kapek nacházíš: pár kapek čerstvé krve.
Nemocnice, červenec 1919.
VÝROČÍ
(Památce Josefa Felixe)
Na alpském svahu ležíte tři roky.
Neuslyšíme pevné vaše kroky,
nezazní sálem jasný, zvučný hlas.
18
Váš úsměv zabil suverenní čas.
Tři roky spíte. Jas je, sněhy, deště.
Tři roky spíte. My, kdož žijem’ ještě,
upřeme oči na ten alpský svah.
Kolikrát byl jste v našich myšlenkách!
Kolikrát v těžkých cestách doprovázel!
Kolikrát s námi bylbyl, a přece scházel!
Kolikrát jsme vás zburcovati chtěli
v radosti své, své hrdé pýše,
a kolikrát – to dím zcela tiše! –
kolikrát jsme vám spánek záviděli!
Nemocnice, srpen 1919.
HLEDAL JSEM...
A rychle fičelo auto.
Zběžně jenom jsem shléd’
zapomenutý domov,
zapomenutý svět.
V podmračném, chmurném nebi
poznati ještě chci
staré věci a lidi
najíti v rodné vsi.
Hledal jsem kamarády
v těch tvářích neznámých.
Úsměvu přešlého jitra
nenašel jsem v nich.
Hledal jsem okna a dveří,
hledal jsem kláštera kout.
Ale v tom rychlém letu
nemoh’ jsem zachytnout.
19
Hledal jsem myšlenky mládí,
bázně a naděje.
I v tomto překotném kvapu
přece jsem našel je.
Našel jsem starou svou duši,
našel zavátý list.
Našel jsem starou svou lásku
i starou nenávist.
Nemocnice, srpen 1919.
DEN V ZÁŘÍ
Den nějak klidný, tišivý je.
Neurčitá melodie
zní v nitru tvém a touhu čistí.
Tak jako chvělo by se listí,
že z větví stromu zítra spadne,
jak slunce snilo by, že zchladne.
Co zdravý nevidí, to uzří chorý,
kraj táhne se a tyčí hory.
Čím prošel jsi, čím ještě tápeš,
to vidíš líp a lépe chápeš
horké dny leta, něhu jar.
A kolem tebe ticho jako dar,
co v srdci tvém, jež ještě bije,
zní neurčitá melodie.
Nemocnice, září 1919.
20
PŘED SEDMOU HOROU
K výročí 28. října 1918
I
I
A boj to byl, boj krutý byl to, tuhý.
Boj zmatený, kde nevidíš své druhy,
boj na svou pěst, boj skoro v nočních tmách.
Strašidel zástup v hustých řadách táh’.
Já, já, já, já – zní jako polnice.
Urvati cos, čehosi zmocnit se.
Já, já, já, já – tak dokola se říká.
Chci žít, chci žít – ať zhyne republika!
Tmy agent po tmy agentu se trousil,
placený bravo nůž svůj za dne brousil,
čís’ sípavý hlas šeptal: Zmatek množ.
A ďábel nazval sebe Světlonoš.
Tu ti, kdo s všemi démony se bili,
v slabosti chvíli hlavu nachýlili.
„Boj nastal nám, leč my ho nevyhráli!“
II
II
Toť zdání pouhé je, toť přelud, který šálí.
Ta strašidla svou nalhávají moc.
Den připravuje pouze tato noc.
Co koupil’s lacino, to draho splatíš.
Co získal’s bez boje, to snadno ztratíš.
Vždy musí chodit pohádkový rek
přes sedm hor a sedm řek.
My šli a šli, leč dí nám moudrá vědma:
Hle sedmá hora a zde řeka sedmá.
Chceš obrátit se? Víc tam nekyne
než šest hor a šest řek. Chceš zpátky?
– Nikdy ne!
21
III
III
Tož řeko sedmá a ty, sedmá horo!
My truchlili a smějeme se skoro.
Překážka vždycky dráždívala nás.
Na sedmé hoře možno zlomit vaz
a v sedmé řece možno utonouti.
Kdo putoval jsi, pokračuj v své pouti.
Sen o vítězství zla je můra noční.
Strašidel zbledne moc. Když boj, tož počni.
Přes sedmou horu, přes tu sedmou řeku
v zem zaslíbenou, do lepšího věku!
DEN VÝROČÍ 28. X.
Tak mnoho nepřátel a přátel hrstka zbyla.
A mezi sebou domácí se rvou.
Jak dlouho možno, vlast by zapudila
zlou sudbu odvěkou?
Tak mnohý parasit, ten černý a ten rudý.
Kam pohledneš, tam chamtivost a hřích.
Lze proti zlobě cizích hájit půdy,
leč proti zlobě svých?
A jak je možno věřit v lepší doby,
kdy cesta v mlhách ztratila si cíl?
– Ty, jenž jsi věřil, věřil za poroby,
dnes že bys nevěřil?
Ty, přes srázy jenž šel jsi, přes propasti,
na výši propadl bys závrati?
Ne, nesmí svědek z mrtvýchvstání vlasti
smrt její čekati.
22
DEN V ŘÍJNU
Utichlým krajem podzim šel,
měl babí léto na skráni.
Z vlaku jsem ještě uviděl
šípkové keře na stráni.
Vrby se tiše klonily
nad poukrytým potokem.
Zorané lány mluvily
o klidu mrtvém, hlubokém.
Hluboký klid a vážný klid,
opravdový a skutečný.
A mně se chtělo zachytit
paprsek ještě slunečný.
Do jakých končin šel jsi plát,
do jakých zmizel okrsků?
A jakým hlasem zavolat,
slunečný jarní paprsku?
PSÁNO CESTOU Z LIBŠTÁTU
Chápala dobře, že as nedoletí.
A chápem’-li to, těžko tu.
Ty oči bylo smutno uviděti
bezmocné vůči životu.
Ten pohled bezradný a odevzdaný,
ta jemná, marně roztoužená líc.
Svůj celý život přijímala rány
rozjitřujíc se, ale nebouříc.
V den podzimní a mdlý sám po chorobě
jsem zablácenou cestou přišel k ní.
Horečné tváře zřel a ruce obě
tak hubené a tolik nervosní.
23
V den podzimní, kdy příliš brzo tmí se,
zas do těch očí zřel jsem nemocné.
Bezradné oči ještě lekaly se
i vůči smrti bezmocné.
Konec října 1919.
TĚM, KTEŘÍ ZAPOMNĚLI
(Psáno pro večer Staré družiny v listopadu 1919)
Jak prahlo srdce nám! Jak duše byla lačná!
A na obzoru mračna jen a mračna,
jež padla s nebe na čelo.
My sen svůj měli jsme a spíjel nás svým jasem,
leč mluvilo se o něm polohlasem
anebo o něm mlčelo.
Vztek byl v nás bezmocný a v předráždění chorém
jsme vídali jít prapor za praporem,
by zdvojil tíhu našich pout.
My viděli, jak směje se a šklebí
vrah odvěký a výkřik dral se k nebi:
„Nedej zahynout!“
V svém uzavření mohli jsme jen tápat.
Kdes východ v krvi, v krvi jih a západ.
Vše pusté hordy ničily.
Nám říkali, že co je, býti musí.
A v onu chvíli přišla zpráva z Rusi,
že prapor náš jste vztyčili.
Co cítili jsme, těžko říci slovem.
My nestáli už nad národa rovem,
my zřeli jeho kolébku.
A zoceleni rodných bratří činem
my věřili, že bez cti nezahynem’,
čelili hrozbě, pošklebku.
24
Ó, všichni vy, kdož bili jste se prví:
svoboda vaší zrodila se krví,
vy dodali jste víry, sil.
A když pak přišla chvíle zkoušky vlastní,
my vzpomínali na vás, jsouce šťastni,
že s vámi jeden úkol máme, cíl.
Což zapomenout možno za čas krátký?
Dnů všedních shon vypudil z myslí svátky,
mrtvo, co žilo tenkráte?
Což národ v budoucnost jde zlhostejnělý?
– Vy, kteří na reky jste zapomněli,
na sebe zapomínáte.
Zapomínáte v poživačném chvatu
na včerejšek svůj, lepší na podstatu,
na krásu prvých počátků.
Zapomínáte, vrah že ještě kdesikdesi,
a nevidíte vrátky vcházet běsy
v „maličkou naši zahrádku!“zahrádku“!
Oh, nevidíte přes nízký plot její,
jak nenávistné oči nahlížejí,
jak vztekle pěst se zatíná!
Ty hýčkáte, kdož zradili a zradí,
a pohozen je mezi harampádí
prapor, jejž zvedla Družina.
Posledně volám v chvíli nenávratné:
nezapomeňte na dobré ni špatné!
Nezapomeňte na čin ani hřích.
Zle, kde se národ z dějin nepoučí!
A lehkověrní, kdo vám za to ručí,
že zmizel stín dnů minulých?
25
Rozpomeňte se! Učte se! A vizte!
Kde zlato bylo zkoušené a čisté
je nezahoďte do braku!
Čest muži čestnému, dík, kdo je hoden díků,
vzpomínku oběti a vavřín bojovníku!
A trest a kletbu bídáku!
Rozpomeňte se na čas dávno zašlý.
Tak najděte se, jako jste se našli!
Prozřete, než se zešeří.
Připravte se! Hle, vichřice se zvedá.
A stokrát lidu nešťastnému běda,
jenž v spravedlnost nevěří!
PROLOG K „ONDŘEJI A DRAKU“
Když na pouť vyšel jsem, já nepohlédl zpět,
hůl poutníkovu vzal a šel, že nutno jíti.
Přes vrch a dol a dál, do modra v boží svět,
ač někdy úpal byl a někdy krupobití.
Klikatá silnice a na ní bláto, prach.
A je-li zastávka, tož pouze efemérná.
V dál zřel jsem nachýlen a v těžkých myšlenkách;
hory se modrají a blízký chlum se černá.
Sen měl jsem v srdci svém, sen jako svátost nes’
(a mám-li tento sen, ať reptají a klnou):
že jednou uvidím – a krásnou – rodnou ves
od hříchu omytou a všeho kouzla plnou.
Kdys šel jsem těžko už, když hory u paty
les nějak zlověstně se nad mou hlavou zšeřil.
Na vetchém pahýlu čert zvláště chlupatý
svůj ocas hladil si a s úsměvem mne měřil.
26
„Mne ještěještě, brachubrachu, znáš? Jsem mládí tvého ďas,
jenž krásu rozložil a rozpitvával ctnosti,
jak mračno nebe kryl a zastřel slunce jas
a hučel do uší ti píseň o marnosti.
A přec ti zbýval sen, ty’s unikal mi jím,
bych moh’ tě dohonit, má noha příliš chromá.
Co tomu řekneš však, když sen tvůj vyplním?
Co řekneš, poutníku, až budeš zase doma?
Oh, Ahasvere, v stín tvé vesnice
já po ukryté povedu tě stezce.
Ji uzříš ctíti hřích a smát se tragice:
vždy špatné odmění a vždycky dobré tresce.
To bude zas tvá ves, jak zrak ji vídal tvůj,
když do ní vrátit se ti milosti mé div dá.
Mluv k uším zavřeným, mdlá srdce rozpaluj:
co chápou, to je zlo, co činí, to je křivda.
Smrt kosou zařinčí a s bohem na vždy, sny!
Toť konec tuctový v tvém romantickém kuse.
Až budeš zklamán vším, bezmocný, nemocný,
co potom učiníš?“
Já řekl: „Usměju se.“
Prosinec 1919.
POHŘEB
(V. K.)
To zřídka dělo se, však někdy se to dělo:
vzduch čistý býval-li v čas, kdy se uklízelo,
Zimmermann zavřel symbolicky zrak
v židli se houpaje. A značilo to pak:
na chvíli vkročit lze do cely sousedovy
a slov pár vyměnit, co klíčník sobě hoví.
Rozličné obrázky na stěně visely tu;
27
vzpomínky na domov a interieur bytu,
fotografické mladých tváří snímky.
Souseda v županu kouř halil jeho dýmky.
– Sníh mokval pod nohou a v chladné bláto měk’
a já šel v průvodu pod mocí vzpomínek,
můj veršík rozmarný zněl v duši notou bědnou:
„Že možná po base se bude stýskat jednou.“
PAMÁTCE BOŽENY NĚMCOVÉ
Šla štědrá dárkyně, šla, každé slovo květ,
šla s okem zářícím a nečekajíc díků.
To srdce horoucí šlo obdarovat svět,
ta hlava nad rakví se vznesla mučenníků.
A došla kterýs chladný, zimní den,
chodkyně křehnoucí, chodkyně unavená,
bez růží, bez slunce, dvé prázdných dlaní jen
a oči vyhaslé a srdce vyloupené.
Toť prostá legenda. Toť příběh očí dvou
a srdce jednoho, jež mřelo bez útěchy.
A v ženě ubité ubila lásku svou
ta země podivná, jež jmenuje se Čechy.
TEMNÝ POKOJ
A srdce-li je zabolí,
učiní lidé cokoli.
Ten bolesti své škaredé
v daleké kraje ujede,
jiný se rozhod’ pro sklenku
a jiný střílí milenku.
Než rána ránu nezhojí.
Seď, radím, v temném pokoji!
28
Když tma a tma a ticho je,
z tmavého tvého pokoje
jak daleko je do světa!
A temnota jak zaplétá
do nezvyklých tě reflexí!
Před slovem, zvukem utek’ jsi.
Když tma a tma a ticho tu,
skoro jsi unik’ životu.
Ne herec, divák už jsi jen
od sebe sama oddálen.
Jak malicherným se ti zdázdá,
co chvíle bere a co dá
a kterak více znamená
nicota hmotně viděná!
Je život ruch a shon a hluk.
Než v tmě té lepší muka muk
než ono mrtvo bezhlasé,
jež obklopí tě, vtírá se.
Tvou bolest lidé nezhojí,
slov výmluvnější ticho jest.
A břemeno-li těžko nést,
seď dlouho v temném pokoji!
Počátkem 1920.
***
Cestou necestou jsem za sebou vždy vlek’
jak kouli galejník své hoře a svůj vztek.
Kde jiní tančili, já těžkým krokem šel,
kde jiní sklízeli, já žně své neviděl.
Kde jiní smáli se, já pěstě zatínal,
kde jiní žehnali, pouze jsem proklínal.
29
Na poplach zvonil jsem a zvonil nadarmo,
k svobodě budil jsem a šli dál pod jarmo.
Své noci bezesné a mládí svého květ,
své dílo hodil jsem (a marně) za obět.
Až přišel jeden den, já čerpal naději,
že přec se usměji, že přec se usměji
tím šťastným úsměvem, tím jasným úsměvem,
že obzor bez konce a že je volna zem!
Je těžké srdce mé, to břímě, jež jsem vlek’,
zas vleku s námahou: své hoře a svůj vztek.
Oh, cítí galejník tu kouli z olova!
Co bylo dobyto, jdi dobýt poznova!
Vzbuď se zas, zvoníku, a vystup na svou věž,
kraj širý před tebou, kamkoli pohlédneš,
spí širá krajina, jak jistá byla by,
spí, jako spávalo tvé rodné Polabí,
spí lidé, chtivě sní a nepocítí strach.
Čas není na úsměv, čas zvonit na poplach.
Počátkem 1920.
NOC ZLOČINU
I
I
Jsou všichni zde; jsou, díky bohu, všichni.
Tož historický počne děj.
Směj se či plač, raduj se nebo vzdychni:
však disciplinu zachovej.
30
Jsou všichni zde; tož mohou zvonit hrana.
Dán povel: tedy k nástupu.
Tam volá národ, zde však káže strana.
Odhlasuj vlasti potupu.
A všichni činí, jakož přikázáno.
Nezradí heslo povinné.
Kde cítí ne, tam odhlasují ano.
Kde ano, odhlasují ne.
II
II
Je naplněna galerie. Hledí
na scénu tuto v napětí.
Ale Jan Křtitel neptá se a nedí:
– Cože jste přišli viděti?
Zda třtiny, které po větru se klátí?
– Oh, mýlíte se: nikoli.
Jsou odhodláni všichni hlasovati.
Nic nezviklá, nic nebolí.
Oh, odhlasují. A že studu není,
je k celé hanbě chvíle té
zvlášť slavnostního třeba osvětlení.
– Tož, aspoň oči přivřete! –
III
III
Vy, kteří drze, cynicky a směle
jste falšovali Palacké,
vy, již jste zneuctili buditele,
jak dalo štěstí junácké:
31
vy, kteří podrýváte bez ostychu
v úporném krtčím úsilí,
bouráte, v hlavě blud a marnou pýchu,
čeho jste nepostavili,
je-li už třeba v kalu tom se stápět’
a šíji vzpřímit nelze-li,
styďte se aspoň Kde domov můj? zapět’
v chvíli, kdy jste jej zapřeli!
Březen 1920.
***
Oh, jak je zvláštní lesy jet,
kdy poslední pták utichá,
oh, jak je zvláštní rozumět
vzdechu, jenž v houští zavzdychá!
Jaký to klid v tvé srdce pad’,
veliké porozumění.
Ovívá horké spánky chlad,
konejší barev ztlumení.
Na místo hluku tichá řeč
moudrosti plná, pokory.
Na místo lidí vážný klid
borovic ztichlé obory.
A možno klidně kynouti
těm stínům noci, které jdou.
A třeba raněn, splynouti
s nezranitelnou přírodou.
32
PORTRÉT BOLŠEVIČKY LIBUŠÍNSKÉ
Vím, přitažlivé kouzlo chová
sen o ráji,
a slibná, hřmotná, velká slova
opájí.
Je tklivé zříti pohled věrný
byť k lotru upiatý.
Jak krásně znělo: Na lucerny
s aristokraty!
A kterak mocně k bolševičce
hřmí příval řečníkových vět.
„Podáme ruku přes hranice!“
„Nebude hoře ani běd!“
Naslouchám. Traktát naučený
chladného ztřeštěnce.
Pohlíží ona, zrak tak zanícený
jak v oči milence.
Je, chápu, snadno jiné spíti,
když v našem srdci chlad.
Je, chápu, snadno zneužíti
a dobývat.
Vždyť vznícen zrak, tvář rozpálená
a zvláštní výraz ten!
Bezbranná volá tato žena:
vezmi mě v plen!
Líto mi, že se slabost tato
o sílu neopne.
Trest srdce stihne těžký, celkem vzato,
že soudu neschopné.
33
Líto mi, zklamání že přijde,
zklamání bezedné.
Vše ubohé. A nejvíc lidé,
jejichž zrak prohlédne.
Zlý požár vidím v očích plátipláti,
a přec jsou nevinné.
Svedených možno litovatilitovati,
než svůdců nikdy ne.
PSÁNO 9. DUBNA CESTOU ZE SLANÉHO
S linií rovnou možno usmířit se,
neprávem ducha toho obviní.
Byl za Rakouska proti republice,
za republiky dál je proti ní.
Tak napadají, jako napadalinapadali,
a mysl jejich stejně rekovská.
Převratu, který káží, jenerály
jsou staří feldvéblové Rakouska!
A znám už závěr, nežli začne úvod.
A klidný jsem, jak ti, kdo poznali.
A chápu také, kde nestačí důvod,
že umlčeti mohou píšťaly.
Tiší kdys v službách černožlutých byli.
Dnes zbytečno je žádat o ticho.
Čtem’ v bibli, že zdi hlukem rozbořili.
Než zklamou se: já nejsem Jericho!
34
PRŠELY KVĚTY V MÁJOVÝ DEN
Pršely květy v májový den,
pršely s košatých jabloní.
Já šel jsem volně jako ten,
jenž asi sotva dohoní,
ten, jenž v svůj sen se pohrouží,
a v svatou cestu poutníka
a který ani netouží
dohonit, co mu utíká.
Je to tak krásné, je-li jít
nezkojitelnou potřebou.
Je to tak krásné věčně mít
měňavý obzor před sebou,
a vítr-li tě zlomit chce
a cos-li cestou zabolí,
nakloniti se tichounce,
jak osení to na poli.
Za Turnovem, květen 1920.
27. VI. 1920
Milých hostů neuvítám
slavnostní a vervnou řečí,
milých hostů neuvítám
patetickou tirádou.
Milých hostů neuvítám
sebevědomě a pyšně:
nějak plaše, rozpačitě
přistoupí k vám poeta.
35
Nechce rušit slavné chvíle,
na nic nechce žalovati,
jenom trochu vzpomínat chce.
Corbière dí: Řemeslo!
Promiňte, že nezajásá,
promiňte, že nezařeční,
promiňte mu jeho plachost,
promiňte, že vzpomíná.
Na slavné dny vzpomíná si,
na rušný a skvělý obraz,
v mysl verše vtírají se
roku dvanáct napsané –
***
„Na stožárech prapor visí,
z oken hrdě prapor vlaje,
prapor mluví, prapor volá:
Sokolíku, Sokole!
Statisíce srdcí jásá,
statisíce prsou dme se,
statisíce ruček kyne:
Sokolíku, Sokole!
Vítáme tě, zdravíme tě,
český Sabbath změnil Čechy,
opakujem’ s hrdou pýchou:
„Přelom, přeskoč, nepodlez!“
Svátku, nelzenelze, abys trval?
Sne, je nutno, bys byl dosněn?
Hrdosti, zas v bláto klesneš?
Krásná chvíle, neprchej!
36
Statisíce srdcí jásá.
Pozdrav jejich je tvým dluhem.
Přeroď Čechy, přeroď sebe,
Sokolíku, Sokole!“
***
Takto roku dvanáctého
předválečné verše zněly.
Promiňte, že v času změně
poeta se nemění.
Nemění se ve své lásce,
nemění se v nenávisti,
nemění se ve své touze,
nemění se v naději!
Statisíce rukou kleslo,
statisíce mužů padly,
statisíce srdcí zchladlo
z tehdejšího défilé!
Ale nad všemi, kdo padli,
ale nad všemi, kdo zchladli,
nad všemi, kdož přišli po nich,
jeden velký otazník.
Dokud ten se nezodpoví,
těžko jásat a se usmát.
Velký otazník ten visívisí,
jak meč visel Damoklův!
V bouřích, světem zmítajících,
v krisi všeho, v zmatku myslí
budem’ zase, čím jsme byli,
budeme zas národem?
37
Milých hostů nevítal jsem
hladkým slovem roku dvanáct.
Milých hostů neuvítám
hladkým slovem ani dnes!
Nechci rušit slavné chvíle,
nechci na nic žalovati,
opakuji hrdý refrén:
Přeskoč, přelom, nepodlez!
Měňavá je přízeň doby,
čas, jenž mění vše i časy,
vítězství v ráz pravdě nedá.
Přeskoč, přelom, nepodlez!
Ale k cedru na Libánu
přirovnával pravdu KolárKollár:
vítr, který do ní duje,
manu její roznáší.
„Přeroď Čechy, přeroď sebe!“
před osmi jsem volal roky.
Na otázku odpovídej
prosté slůvko: „Budeme!“
MAKOVÉ POLE
To bylo v polích, v polích kdesi.
Brambory, žito, oves představte si
a únavu a samotu.
Tu zdá se vám, že bezúčelny kroky,
boj neúmorný, tvrdé práce roky,
to všechno marno bylo tu.
38
V takové chvíli šel jsem tiše poli.
Ne, nelze říci, že tě něco bolí,
je jenom mrtvo takové.
To není žal, prach jenom na vše sedá
a všechny barvy mdlé a mrtvé, běda!
Tu políčko zřím makové.
Ve větru barvy bujně zatančily,
na slunci barvy sobě zahýřily.
Ne, není prachu, není bolu, ztrát.
Růžové, bílé vida tančit květy,
cos pocítil jsi jak před mnoha lety:
tak bez příčiny chtělo se ti smát!
To bylo v polích, ticho bylo vůkol.
A včera úkol, zítra zase úkol.
A možná hoře bezmezné.
– Kéž každý, kdo jde cestou zaprášenou
sám se svou myšlenkou a s hlavou nakloněnou,
políčko s máky nalezne!
Kochanov, červenec 1920.
DOJEM
A připadají smutné věci jen,
s kýmkoli mluvíš, každý si Ti stýská.
Je chladný vítr, obzor zatažen.
A náhle cítíš, že je jeseň blízká.
Poprvé měříš okem tesklivým
chudnoucí pláně, strniště zříš holé.
Poprvé jsi si lesklé hlíny vším’všim’,
prvého z jitra zoraného pole.
39
A kamkoli se rozhlédnouti chceš,
po kterémkoli bodě v dálce slídíš:
vždy jsou to kraje, kam už nedojdeš,
vždy jsou to místa, jichž už neuvidíš.
Červenec 1920.
TĚŠÍN
I
I
Z večera onoho mám dojem rány,
takový tupý, těžký dojem rány.
Ale vy znáte, že i těžkou ranou
se neumírá vždycky, žít je nutno,
je nutno žít a smáti se a mluvit,
a snad též třeba vašich autografů.
A tož jsem hledal ve svém zápisníku.
Půl básník v něm, půl politik tam mluví;
poznámky k řeči, poetické torso
a nutná politická intervence.
Tož hledal jsem a jak jsem listoval v něm,
skizzu jsem našel básně nedopsané.
Tenkráte na jaře, jda po nábřeží,
stín válečných let jsem tam vyvolával,
rozváté do všech světa koutů druhy.
Volal jsem doby, kdy jsme důvěřivě
v nejtěžších chvílích zřeli na Hradčany.
Živé i mrtvé do zbraně jsem volal.
A jak jsem četl, náhle zamrazilo.
Poslední řádky zlomku toho zněly:
„Osude přísný, tvrdý, neúplatný,
za hříchy vůdců nepotrestej lid.“
40
II
II
Já nežaluji. Tupou ránu cítím
a s touto ranou povleku se žitím.
A budu bít se, jednati.
Verš z mládí ovšem smysl míval jiný.
„Kde nepomohou slova ani činy,
každý se odvrátí!“
Já nežaluji. Cos jen bolí strašně.
A nechci marně oživovat vášně
a zvětšovati pohromy.
Já nežaluji. Chtěl bych jen, by rána
čekána dlouho a přec nečekaná
vyburcovala svědomí.
Oh, neklamte se: příliš v Čechách dřímá.
Cíl veliký už není před očima.
V nás odpovědnost nežije.
Skryt egoismus pod tolika plášti.
A mluví pýcha, domýšlivost, záští.
Prostředí pro tragedie!
Já nežaluji. Stojím kdesi stranou,
se srdcem těžkým, duší odevzdanou.
Partie není dohrána.
Pracovat dál a jíti bez reptání.
Než kdož jste svědky při UkřižováníUkřižování,
nekřičte aspoň: Hosanna!
Vám jenom ticho, strašné ticho sluší,
jen tichem mluví pravá bolest v duši,
při které slova nenalézá cit.
Živiti vášně nechci. Nežaluji.
Jen s tupým dojmem rány opakuji:
„Za hříchy vůdců nepotrestej lid!“
41
ODPOVĚĎ
(Růženě Jesenské)
Zvete mne, kam bych býval rád
před časy přišel jedenkrát.
Než zcela není to má vina,
že nepřišel jsem do Těšína.
Co míníš, vždy se nestane.
Přišla jen nemoc a já ne.
A bylo těžko činit více
než dumat v cele nemocnice,
mít horečné a těžké sny
nemocný a, žel, bezmocný.
Do cely za mnou Těšín šel,
s ním těžký smutek přicházel;
zlý průvod bezútěšných zpráv.
Číst, slyšeti a nebýt zdráv!
A když jsem posléz vyšel ven,
jak celý svět byl pozměněn!
Svět celý, celá politika.
Především naše republika.
Vlek’ jsem se v studu, lítosti,
za divadelních slavností.
Kterak se bavila ulice!
Že Těšín možná ztratí se?
Vlek’ jsem se sněmovnou hotovou,
promrskat smlouvu mírovou.
42
Neprobírejte pranic blíže!
Pan ministr chce do Paříže.
Sněmovna náhubek svůj vzala,
hlasovala a zatleskala.
Kdybych byl přišel do Beskyd,
koho bych mohl mluvčím být?
Kdyby se ptali: Kdo je s vámi?
Kdo odpověď as našeptá mi?
Kdyby se ptali: A co teď?
Jakou jen, jakou odpověď?
Kdyby se ptali: A co zítra?
Jak odpovědět dosti zchytra?
Kdyby se ptali: věřit lze
slavnostním slovům, přísaze?
A pouhou maškarádou není
projev vašeho shromáždění?
Jak odpovědět a co říc’?
Sklopiti zrak, zahalit líc?
Tolik jsem slyšel mužných rčení,
tolik jsem slyšel prohlášení,
tolikrát slyšel: Nikdá ne!
Odstupiž od nás, Satane!
A naslouchal jsem variacím,
mluveným k slezským deputacím.
Každičké slovo v úžas vrhá.
„Než kohout třikrát zakokrhá!“
43
Tenkrát snad má to byla vina,
než nemohl jsem do Těšína.
Snad. Suďte. Strach svůj mohu svěřit.
Kdyby se ptali, lze-li věřit?
A jestliže mne zvete dnes,
mne jímá děs, mne jímá děs.
Mluviti znova, začít znova?
Nestačí slova, slova, slova!
Lhát stydno je a marno lhát.
A stydno také žalovat.
A jaký dojem neblahý
by učinily přísahy?
Jsou rány čerstvé. Nezahojí
je Demosthenes řečí svojí.
A srdce kdybych vlastní nes’:
jsem, běda, pánem z Prahy dnes.
Nevinen, vinen, kdož to ví?
Mně také trpce odpoví:
Mluvili, mluvili, mluvili,
mluvili, neučinili!
Též moje rána čerstvá je,
horského hledím do kraje.
Mží; neslyšný to nebe pláč.
A v mlze skryt je Kokrháč.
Silnicí kráčím. Kam jdu? Kamsi.
A v horské mlze vykládám si:
44
Doma se nutno zbýti vin,
než pomyslíme na Těšín,
doma je nutno pevně stát,
než mluvit budem’, přísahat.
Nic nikdy nezachránily
veliké řeči bez síly.
A než je možná náprava,
krajinou, jež je mlhavá,
jdu tiše, tiše, beze slov,
tak, jak se chodí na hřbitov.
A srdci cosi v tichu dí:
den soudný mrtvé probudí!
Vysoké nad Jizerou 24. – 25. VIII. 1920.
RADOST
Silnice byla rozmoklá a kluzká.
Studený vítr fičel z Pruska.
Od Příkrého jsem šerem kráčel,
vítr mne rval a dešť mne máčel.
A jak jsem stoupal plískanicí,
cítil jsem radost vzrůstající,
podivná radost byla ve mně.
Cos zpívalo, ač šel jsem němě,
cos smálo se, ač v smutku dneška.
Cos jásalo, ač šel jsem ztěžka.
Radost jsem cítil ze psoty a deště,
radost jsem cítil zápasiti ještě,
zápasit s živly, síle vichru čelit,
zápasit o krok, vůli v pohyb vtělit,
napětím ducha sílu zdvojnásobit,
45
odporem růsti, bojovat a dobýt,
anebo padnout, – ale v boji padnout,
než krev nám zchladne, duchem nevychladnout.
Ten vítr, který ostře tváře šlehá,
připadal jako silná, drsná něha.
A chladný dešť, jenž všecko prosakuje,
nemrazí; lázní tou se oživuje.
To bláto říká: květy cestu vystři!
To temno kolem pouze zrak můj bystří.
Čtu v něm a chápu sílu, která vězí
v tom: zroditi se někde na pomezí,
daleko centra, pro které jsi ztracen,
vyvracen stále, ale nevyvrácen,
viděti příval, státi v bouří peklepekle,
duch nezlomený, srdce nezaleklé,
chápu, co značí při svém každém kroku
tváří v tvář státi úhlavnímu soku,
tu pevnou vůli, necouvati za nic,
buď co buď býti věrným strážcem hranic.
I půdu chápu, drsnost jejích plodů,
kraj, který není stvořen pro pohodupohodu,
a v kterém přece zvláštní půvab roste.
Jak silnou láskou žije srdce prosté!
Jak hluboký a pevný žití kořen!
A stoupal jsem, v své myšlenky jsa vnořen.
Silnice byla rozmoklá a kluzká.
Studený vítr fičel z Pruska.
Než jak jsem stoupal tmou a plískanicí,
radost jsem cítil, radost vzrůstající
a pravil jsem si: není náhoda to,
že prvémv prvém k Tobě mluví půda tato
důvěrnou řečí; náhodou to není,
že v prvém jitřní písně probuzení
má duše, tehdy mladistvá a lačná,
před čtvrtstoletím pozdravila mračna!
46
PROLOG K „POSLU“ NA DEN 8. LISTOPADU 1920
(Recitováno R. Deylem v Národním divadle)
Na mladých prsou těžce ležela’s,
že pod břemenem tím jsem klesal skoro.
Těžko jsem vydech’, těžko vstal jsem zas.
Těžko jsem rval se s tebou, Bílá Horo.
Výčitko dějin, jejich probléme,
mne odpuzoval jsi a spolu vábil.
Mé myšlenky, má próza, verše mé
k dnu vracely se, který věky zabil.
A přišel den a já mnil, že jsem prost
přízraků, které trpká mladost shlídla.
Zavřena kniha, mrtva minulost.
Usmát se mohu. Žiju bez strašidla.
Proráží mraky slunce vítězíc,
hodina pomsty udeřila katům.
A Bílá Hora nebude už víc
než – smutné ovšem – historické datum.
Jediná chvíle, chvíle veliká,
jež nevrátí se, kdybys živ byl sto let.
Dvě leta přešla. Co to naříká?
Proč stará jizva začíná zas bolet?
Cos srdce svírá. Slyším, starý had
zasyčel zas. Zda zasvitne mi zora?
Spát nemohu. Oj, bratři, lze-li spát?
Do oken civí, civí Bílá Hora.
Ten přízrak dole co mi říci chce?
Proč přichází, mne ruše a mne děse?
Zas pod oknem stát vidím kostlivce,
kostlivce, který svoji hlavu nese.
47
Kostroune, kdo jsi? Odstup, satane.
On dí však, klátě podle taktu hnátem:
„Lid národem-li býti přestane,
přestane země brzo býti státem.
Já poznal to a proto, brachu můj,
za zvuku bubnů pozbyl jsem své hlavy.
Ty zpět ji obrať. Toho pamatuj:
Ztratil se národ tehdy. Zbyly stavy.
A proto pány osud odsoudil,
že unikla jim prostá moudrost tato:
bys vyhrál, v oběť váháš-li dát díl,
vše bude tobě po porážce vzato.
A proto lidu slzy, lidu ston,
zoufalý výkřik lidu hněteného.
Nechápal včas, že v sázce je též on,
že prohra pánů bude prohrou jeho.
A proto kletba stihla tuto zem’,
přivedla požár, rumy, zříceniny.
Dost nebylo, že hlavu ztratil jsem:
varuji, abych odpykal své viny.“
A přízrak mizí v noci podzimní,
co dosud stojím něm a v těžké muce.
Z tmy hnátů chřestot dosud ještě zní
a dosud zdá se: hlavu nese v ruce.
Strašidlo Bílé Hory, básníka
rty ještě promluv, jenž v tmu zírá bledý.
Klid tomu buď, kdo vinu odpyká.
A kéž už strašilo jsi naposledy!
48
PORTRÉT KRESLENÝ V PARLAMENTNÍ LAVICI ZA HISTORICKÉ SCHŮZE
Jak býval ubohý! Jak krotký, mocným slouže.
Jak přeochotný pohříchu!
Jak úzkostlivě obcházíval louže,
ba, jak se plazil po břichu.
Jak býval tichoučký! Vítězům věnec uvil,
tak shovívavý k Infernu.
A o úspěchu nutném kterak mluvil
Habsburgů, Hohenzollernů!
Říš, která byla, měla věrné sluhy,
ty, již se práce neštítí.
A mezi nimi nebyl nikdo druhý
tak ochotný vlast zabíti.
A zatím co tak mnohý soudruh hynul,
on, poslušný všech zákonů,
svůj rudý prapor přeuctivě svinul
tam v podunajském salonu.
V lavici své teď sedí zarputile,
hrd měří tebe, básníku.
Jak pramálo té loyality zbylé
pro republiku.
Kdo plýtval, šetří. Čas je, by se omyl.
Chce štváti a chce uštvati.
Mou slabost, dí si, životní můj omyl
ať republika zaplatí!
10. XI. 1920.
49
NEDOKONČENÝ PORTRETPORTRÉT MILOSTPANÍ, KRESLENÝ ZA PARLAMENTNÍ SCHŮZE NE ZCELA HISTORICKÉ
I
I
Jizlivost v tváři, na tribuně stála,
své pensum mrtvě, monotonně čtla.
Nemýlím-li se, jmenuje se Malá.
Kroniku celou předčítala zla.
Je mnoho hříchů. Souhlasil jsem zcela.
Lid v městech trpí, trpí vesnice.
Je mnoho bídy. Dobře pověděla.
Na kom je vina?
– Na republice. –
„Je milostpaní republika.“ Zdali
vhodnější místo pro ironii?
– – Bez ironie ruce líbávali
té staré milostpaní Austrii!
II
II
A přísná logika je v historii,
nevěřte, pouhá náhoda že řádí.
Dříve než byla, nemilovali ji,
a když je nyní, nemají ji rádi.
Mám vysvětlení jasné pro urputnost,
se kterou mluví hlas ten monotonní.
Svoboda pro ně nebývala nutnost,
let třicet pouští nebloudili pro ni.
50
Životní pro ně nebývala úkol.
Nezápolili s těžkou úlohou.
Hrdí se, pyšní rozhlížejí vůkol.
Nemají rádi ji, mít nemohou!
III
III
Nahoře dále soudružka Malá
své pensum mrtvě předčítala,
dole se bavil ten, kdo chtěl.
Ale mně milostpaní žel.
Zdědila po té staré paní
jen výčitky a proklínání.
Kdo čekal staré, nevyčká.
Ubohá milostpanička!
A všichni urputně se ženou
na hospodyni nezkušenou.
Ten bílí, onen zase čistí.
A kde kdo posléz vykořistí.
Kam milostpaní rozhlédne se,
kde kdo jen účet pro ni nese.
„A jestli nezaplatíte,
je zítra všecko rozbité!“
A je mi žel slov příliš pádných,
však třikrát žel mi srdcí chladných.
Přes její krásu, přes její mládí
nemají, nemají ji rádi!
Jde zima, večery se dlouží
a chudák paní touží, touží.
Oh, milostpaní chuděrka!
Ni v jednom srdci jiskérka?
51
Jde šero. Vítr počal skučet.
A nesou zrovna nový účet.
„A jestli nezaplatíte,
zítra se něco dovíte!“
A paní otázkou se moří.
Kde srdce, která láskou hoří?
A zlíbá-li přec někdo líce
milostpaničce republice?
A milostpaní čeká zkřehlá – – –
IV
IV
Leč náhle objevil se Švehla
a nevím jak a nevím čím
mne uhranul. A ukončím.
DEN PERNÝ BYL
Den perný byl. Tož nemáš klidu chvíli
za Afrik poklady ni Asie.
Dva páni v tramvaji zle láteřili:
„Prokletá buržoasie!“
Já pootevřel oči. Šlo to ztěžka.
Na toho pohléd’ jsem, kdo hubuje.
Typ poznal jsem, ten překrásný typ dneška:
buržuj, jenž z mody bije buržuje!
Dernier cri. Ochotný heslo přijat
a zavrhnout, když moda pomíjí,
nadávat zítra na proletariát,
jak spílá dneska buržoasii.
52
Slovíčka drsná na rty drala se mi,
říc’ dráždilo tě, starý buřiči:
Už čtvrt století ve své rodné zemi
potírám marně čeleď opičí!
Leč den byl perný, těžká víčka.
K osudu prosbu tichou jsem jen vznes’:
Ať příliš nezavrzá korouhvička,
obrátí-li se vítr ještě dnes!
DOKTORU KARLU KRAMÁŘOVI
(Ke dni 60. narozenin)
Neblahopřeji k přešlým letům,
neb každé léto, které žijem’,
kus bytosti nám odnese.
Neblahopřeji k přešlým letům,
neb stane se, že kdo žil dlouho,
přežije to, co míval rád.
Neblahopřeji ani k dílu,
neb nad dílem nás může bodat
pichlavý osten zklamání.
Neblahopřeji ani k dílu,
jeť Sisyfův náš úkol vždycky:
vždy nutno znovu začíti.
Než ze srdce Vám blahopřeji,
že přes leta i přes zklamání
v svém srdci zůstáváte mlád.
Že ve dnech hořkých nezhořkl jste,
že ve dnech bouřlivých jste pevný,
víry jste, lásky neztratil.
53
Nezlomen postoj bojovníkův
a oči, které hledí v zítřek,
šlehají jasným plamenem.
A Vaše víra budí víru.
A Vaše láska lásku volá
a plamen v srdci zapálí.
Sám nebudete. V změně časů
na chvíli triumfuj si záští:
jen lásce patří budoucnost.
23. XII. 1920.
BOJOVNÍK MLUVÍ
Mladosti své bych nelitoval,
ztracených úsměvů svých dnů,
čarovné dny bych obětoval,
zapadlé kdesi v bezednu.
Nelitoval bych ušlé síly,
a nocí, vztek kdy nedal spát.
Nelitoval bych běd, jež byly,
ni těch, jež přijdou jedenkrát.
Jen kdybych věděl, seté sémě
že nepadlo vždy na skálu.
Jen kdybych věděl, že má země
nebude bez ideálu,
že svatý žár se zase vznítí,
jenž zdánlivě dnes utuchá.
Že nelze žít, že nelze žíti.
tak bez víry a bez ducha.
54
Jen kdybych slyšel jedno slovo,
a třeba hlasem nejtišším.
Ale to slovo, jedno slovo –
kdy toto slovo uslyším?
MONOLOG
Svobody dost jste nemilovali,
nežli byla.
Nebyla nikdy jedinou myšlenkou vaší noci,
nebyla nikdy jedinou myšlenkou vašeho dne.
Svobody dost nemilujete,
když tu jest.
Můrou vašich nocí není sen o možné ztrátě.
Můrou vašich dnů není myšlenka na nebezpečí,
lidé lehkého srdce a těžkého stínu,
pro které dnešek nenarodil se ze včerejška,
pro které svoboda nebyla osudná nutnost.
Mezi vámi
s těžkým srdcem
chodí básník.
Miloval svobodu, než byla,
miluje svobodu dnes, když jest.
Miluje, trpí,
logikou věcí.
Máte své ambice, traktáty, kapsy.
A oči ne.
Pod křížem ležíce národa svého
o jeho roucho metáte los.
Buď si jak buď, a těžká sudba padni:
Máte ústa pro svod, ruce pro kořist.
55
Mezi vámi básník trpí
logikou věcí.
On může ztratit
a vy ne.
V popelu vychladlém marně on hrabe,
snaží se najít v něm jedinou jiskru.
Jaký chlad!
Čím že vás zapálím, studená srdce,
v podmračný den?
K nemilované jak lásku vám vnuknu,
žár vliji v krev?
Táži se, stokráte zoufale táži,
ale vy pod křížem národa svého
o jeho roucho metáte los.
PÍSEŇ
Doubravou kráčel zelenou
jinoch. Měl hlavu skloněnou.
A v ní měl hoře bezedné,
že nikdy už hlavy nezvedne.
Doubravou kráčel zelenou
kmet s bílou hlavou vztyčenou
a říkal hrdý a zpozdilý,
že nikdy hlavy své neschýlí.
Skloněnou hlavu zase vznes’
jinoch než přešel ještě les,
zapomněl naráz mládí žel –
kmet však už z lesa nevyšel.
56
PÍSEŇ, KTEROU JSEM SLYŠEL PODÉL CESTY
Pták rozezpíval se na větvi,
utichl, až když přišel soumrak.
Jestliže umru, bratři mí,
den ani noc vaše neochudne.
Zafičel vítr, křehl pták,
svůj konec ukryl v nejhustším křoví.
Zemru-li, vzkvetou růže, mák,
nebude o nic menší život.
Nemyslete si, že zmlká hlas,
protože mroucí rty mé blednou.
Jak lehký van k vám promluvím zas
a snad vám budu mrtev dražší.
Stmívá-li se, tož nemějte strach,
že navždy umlkly chodcovy kroky.
Zatančím jako lehoučký prach,
jakmile nad vámi zasvitne slunce.
ČERNÁ SKVRNA
Ten den mne přepad’ smutek nevýslovný,
když odcházel jsem znaven ze sněmovny.
Stesk černé skvrny... nebo jak se zove?
Do schůze když jsem spěchal výborové,
stařena v smutku na chodbě tam stála.
Štvanice život náš je vytrvalá,
nutno se rychle vypořádat se vším
a stařeny jsem sobě hrubě nevšim’.
Než když jsme denní vyřídili příděl,
jda k obědu jsem ještě ji tam viděl.
57
A tentokráte oči mé, dřív’ slepé,
stařeny oné povšimly si lépe.
Je bída, jež se nosí samozřejmě.
„Já potřebuji, můžeš dát. Tož dej mně.“
Leč tato bída byla bědně krotká.
Tušila, málo dobrého že potká.
Mně zdálo se, že chodí stále plašší
od Ananáše k svému Kaifáši,
vždy bezradnější, nesmělejší, tišší.
Toť bída, jež ví, že jí nevyslyší.
Bezmocným postojem tím zaujatý
maně jsem všechny představil si ztráty
a všechny rány, jimiž zasáh’ osud.
Od oběda jsem šel. Čekala dosud.
Na koho, nevím. Klub to cizí byl.
A oč tu prosí, já jsem netušil.
Nemohu říci, pokud byla v právu.
Jen oči viděl jsem a těžkou hlavu
a těžký osud nachýlené ženy.
Na místě svém jsem seděl zamyšlený
a vycházel jsem ze sněmovny trna,
že čiň si co čiň, vykonáš vždy málo.
A celý večer poté se mi zdálo,
že nechce zmizet černá jedna skvrna.
JSOU DNY
Jsou dny, kdy žal tě zasypává,
ať kterákoli přijde zpráva,
je vždycky zprávou Jobovou.
Jsou dny, kdy všecko tebe raní,
po kapce kapka bez ustání
na horkou hlavu padá tvou.
58
Jsou dny, kdy za slunce je přítmí,
kdy zhořknou tobě slova, rytmy,
chor lidí, řvoucích svoje „Já!“
Chvíle, kdy s vším se boj tvůj skřížískříží,
nic necítíš než strašnou tíži
a v takové se chvíli zdá,
že vše jsi unes’, co lze nésti,
že přijde, nechceš říci štěstí,
než co je víc než štěstí: klid!
A cosi tobě našeptává,
že po zlých přijde dobrá zpráva
pozdravit tě a uzdravit.
Uklidníš oblohy se modří.
A přijdou lidé čestní, dobří,
zrak jasný budou mít a cit.
A krásná chvíle přijde nyní.
Slunce se roztančí v tvé síni.
Ale ta chvíle nepřijde.
MYŠLENKY TICHNOU
Myšlenky tichnou, sen tvůj také bledne
v tom zmalátnění po zdlouhavé cestě.
Jak příjemný ten klid je odpoledne
v deštivý den v tom cizím městě!
Zrak utkví maně na zeleni svěží,
po zmoklých střechách rozhlíží se vůkol.
Hluk slov zní vedle, na nichž nezáleží.
Jak je to dobré, nemít žádný úkol!
59
Tvá celá bytost míle oddálena
od všeho, co tě jindy raní, zkruší.
A mezi tebou, světem je jak stěna.
On může rušit, ale nevyruší.
Ty neznáš ho, ty neznáš také lidí
s tužbami jejich, jejich žalováním.
Je pouze úsek, jejž tvé oči vidívidí,
a před ním nic a pouhé nic je za ním.
APOSTROFA
Ohlédnu-li se zpět a na ně vzpomenu si,
jak se mi hnusily, jak dosud se mi hnusí
ty duše blátivé, ty duše jako z těsta,
jež zhněte každý den a zvábí každá cesta.
Té beztvárnosti, jež tvar každý přijme!
A posléz v popředí je vždycky uvidíme,
lidi, jichž charakter je nemít charakteru,
přitakovače dne, přisluhovače směrů,
mimikry osudů, již vždy se přizpůsobí,
ty smutné hrdiny přespříliš smutné doby.
Oh, uctívači každé nové modly,
ohlédnu-li se zpět, jak těžko jsme se shodli,
jak těžko bývalo, jak těžko v zemi jest,
kde nikdo nevede a každý dá se vést.
ODCHOD
Vy svahy horské, stráně květnaté,
voníte, vábíte a zpíváte,
vy modré hory, sluncem zalité,
zpíváte, voníte a vábíte –
60
Až navrátím se zase, v sklonu dnedne,
oč břeh, jejž zřel jsem, v barvách ochudne?
Oč bude kratší, chudší letní den
a oč já sám tím budu ochuzen?
Před zrakem mým se stmívá krajina,
nastává soumrak a noc počíná
a vidím v dálce, vidím ve tmě té
mák, který než se vrátím, odkvete –
ÓDA NA HOŘEC
Na cestách voněly květiny pestré,
hýřily květy v barvách a vůních
v zahradách, sklenících, na lukách, tůních.
Na horách kvete hořec.
Potloukáš-li se po horských svazích
v podzimních dnech, jež ti přiblíží dálky,
modřejší dálek a modřejší nebe
na horách kvete hořec.
Horami voní, podzimem voní
květ, který vykvetl za chladných nocí.
Únavu stoupání těžko-li zmoci,
vážně ti pokyne hořec.
Usedni na chvíli na horský kohát.
Silně a přísně ti zavoní jeseň.
Oči-li dosud máš, kterak jsi bohat!
Strmou-li cestou jdeš, hrd kráčej po ní.
Horami voní, podzimem voní,
dumavý, vážný hořec.
61
ŘÍJNOVÁ APOSTROFA ROKU 1921
A mořská pláň tě nepolekej širá,
když hledíš k majáku.
Horoucnost vždycky časně odumírá
v zemi Fajaků.
Nic nezeslabí tak a nevysílí,nevysílí
jak pohodlí.
By přišel ráj, ty k sudbě ani chvíli
se nemodli!
Ráj na zemi! Ty, reku práce svaté,
cestu si proklesti!
Je jako květy vůně jedovaté
sen o štěstí!
Neb šťasten-li kdo, vždy se v hrůze leká,
že vše se zřítí kol.
Hrd na vichřici budiž, jež se vzteká,
a na úkol!
ROZESNĚNÉ RÁNO
Naproti mému oknu je
památný sloup Panny Marie.
Podlouhlé domy v řadě tisknou úzké
a dláždění je zavlhlé a kluzké.
Na pahýlech stromů cosi jako sníh.
Po náměstí bílý pes se mih’.
A jak tak hledím v rozesnění,
psíček byl bílý a už není;
po náměstí pustém běhá černý psík
kol sloupu, jenž vzdává bůh ví sám zač dík!
Březen 1922.
62
IN MEMORIAM KARLA STANISLAVA SOKOLA
Dívám se zamlženým sklem.
Lán za lánem, les za lesem
mi uniká, jak dále jedem’.
A v koloritu vidím šedém
krajinu. Už se večer sklání.
A zdá se, málo požehnání
že dal ten den a mnohý jiný.
Zřím navečerní padat stíny.
Komu že zkveteš, jarní květe?
Na koho, lány, se usmějete?
A komu dáte smírnou chvíli?
Žeň není nikdy těch, kdož sili.
Kdož bojovali za myšlenku,
stavěli kámen po kaménku,
jak trpěli svým velkým snem!
A jak sníh padá na ta lada,
zas nový rov zřím, kde jich řada.
– – Dívám se zamlženým sklem –
Cestou do Písku, 20. III. 1922.
EPILOG
Nevím, co víc a co je míň.
Prošel jsem skvělou, nádhernou síň,
bohatou na úsměv, na barvy, hudbu.
Ale já vyvolil jinou sudbu.
Nevím, a nepřijde odpověď.
Ale já rozhod’ se pro zpověď.
Svůj hřích mi přicházejí říci.
A všude mám svou zpovědnici.
Svůj hřích mi někdo říká slovy
a někdo mi ho němě poví.
My zpovědníci dovedem’
zpovídat jedním pohledem.
63
Nevím, co míň je a co více.
Na hříšníky zřím, na hříšnice.
Zpovídají se smutní a bledí
a jdou zas hřešit po zpovědi...
V zpovědníkově srdci žal,
jakoby hříchy všech přejímal.
A hlava jeho těžší a těžší.
Rozhřeší, kde osud nerozhřeší?
Zpovědník hlavu naklání,
jak on by měl činit pokání
za hříchy, jež mu dí slovy i němě,
za všechny hříchy rodné země.
[64]
OBSAH
[65]
PROLOG5
POZDRAV5
NA UVÍTANOU6
TĚM, KTEŘÍ NEJDOU8
TĚM, KTEŘÍ BYLI OMLADINOU9
TĚŠÍN10
KVĚTNOVÉ RÁNO10
ODPOVĚĎ11
DVĚ BÁSNĚ12
LOUPEŽNÍK14
VOGELFREI14
MRTVÝM HŘBITŮVKU NOVOZÁMECKÉHO17
ZA NAŠÍ VESNICÍ17
VÝROČÍ18
HLEDAL JSEM...19
DEN V ZÁŘÍ20
PŘED SEDMOU HOROU21
DEN VÝROČÍ22
DEN V ŘÍJNU23
PSÁNO CESTOU Z LIBŠTÁTU23
TĚM, KTEŘÍ ZAPOMNĚLI24
PROLOG K „ONDŘEJI A DRAKU“26
POHŘEB27
PAMÁTCE BOŽENY NĚMCOVÉ28
TEMNÝ POKOJ28
* * *29
NOC ZLOČINU30
* * *32
PORTRÉT BOLŠEVIČKY LIBUŠÍNSKÉ33
PSÁNO 9. DUBNA CESTOU ZE SLANÉHO34
[66]
PRŠELY KVĚTY V MÁJOVÝ DEN35
27. VI. 192035
MAKOVÉ POLE38
DOJEM39
TĚŠÍN40
ODPOVĚĎ42
RADOST45
PROLOG K „POSLU“ NA DEN 8. LISTOPADU 192047
PORTRÉT KRESLENÝ V PARLAMENTNÍ LAVICI ZA
HISTORICKÉ SCHŮZE49
NEDOKONČENÝ PORTRÉT MILOSTPANÍ, KRESLENÝ
ZA PARLAMENTNÍ SCHŮZE NE ZCELA HISTORICKÉ50
DEN PERNÝ BYL52
DOKTORU KARLU KRAMÁŘOVI53
BOJOVNÍK MLUVÍ54
MONOLOG55
PÍSEŇ56
PÍSEŇ, KTEROU JSEM SLYŠEL PODÉL CESTY57
ČERNÁ SKVRNA57
JSOU DNY58
MYŠLENKY TICHNOU59
APOSTROFA60
ODCHOD60
ÓDA NA HOŘEC61
ŘÍJNOVÁ APOSTROFA ROKU 192162
ROZESNĚNÉ RÁNO62
IN MEMORIAM KARLA STANISLAVA SOKOLA63
EPILOG63
[67]
Viktor Dyk
PODÉL CESTY
Vydal
v úpravě V. H. Brunnera
Dr. Ot. Štorch-Marien
Praha II., Palackého nábřeží 32
na podzim roku 1922
jako 54. svazek edice
Aventinum
v 700 výtiscích, z nichž tento má číslo
628
Vytiskli Kryl a Scotti v novém Jičíně
na Moravě
E: sf; 2004
[68]