PORTRÉT BOLŠEVIČKY LIBUŠÍNSKÉ

Viktor Dyk

PORTRÉT BOLŠEVIČKY LIBUŠÍNSKÉ
Vím, přitažlivé kouzlo chová sen o ráji, a slibná, hřmotná, velká slova opájí. Je tklivé zříti pohled věrný byť k lotru upiatý. Jak krásně znělo: Na lucerny s aristokraty! A kterak mocně k bolševičce hřmí příval řečníkových vět. „Podáme ruku přes hranice!“ „Nebude hoře ani běd!“ Naslouchám. Traktát naučený chladného ztřeštěnce. Pohlíží ona, zrak tak zanícený jak v oči milence. Je, chápu, snadno jiné spíti, když v našem srdci chlad. Je, chápu, snadno zneužíti a dobývat. Vždyť vznícen zrak, tvář rozpálená a zvláštní výraz ten! Bezbranná volá tato žena: vezmi mě v plen! Líto mi, že se slabost tato o sílu neopne. Trest srdce stihne těžký, celkem vzato, že soudu neschopné. 33 Líto mi, zklamání že přijde, zklamání bezedné. Vše ubohé. A nejvíc lidé, jejichž zrak prohlédne. Zlý požár vidím v očích plátipláti, a přec jsou nevinné. Svedených možno litovatilitovati, než svůdců nikdy ne.