RADOST

Viktor Dyk

RADOST
Silnice byla rozmoklá a kluzká. Studený vítr fičel z Pruska. Od Příkrého jsem šerem kráčel, vítr mne rval a dešť mne máčel. A jak jsem stoupal plískanicí, cítil jsem radost vzrůstající, podivná radost byla ve mně. Cos zpívalo, ač šel jsem němě, cos smálo se, ač v smutku dneška. Cos jásalo, ač šel jsem ztěžka. Radost jsem cítil ze psoty a deště, radost jsem cítil zápasiti ještě, zápasit s živly, síle vichru čelit, zápasit o krok, vůli v pohyb vtělit, napětím ducha sílu zdvojnásobit, 45 odporem růsti, bojovat a dobýt, anebo padnout, – ale v boji padnout, než krev nám zchladne, duchem nevychladnout. Ten vítr, který ostře tváře šlehá, připadal jako silná, drsná něha. A chladný dešť, jenž všecko prosakuje, nemrazí; lázní tou se oživuje. To bláto říká: květy cestu vystři! To temno kolem pouze zrak můj bystří. Čtu v něm a chápu sílu, která vězí v tom: zroditi se někde na pomezí, daleko centra, pro které jsi ztracen, vyvracen stále, ale nevyvrácen, viděti příval, státi v bouří peklepekle, duch nezlomený, srdce nezaleklé, chápu, co značí při svém každém kroku tváří v tvář státi úhlavnímu soku, tu pevnou vůli, necouvati za nic, buď co buď býti věrným strážcem hranic. I půdu chápu, drsnost jejích plodů, kraj, který není stvořen pro pohodupohodu, a v kterém přece zvláštní půvab roste. Jak silnou láskou žije srdce prosté! Jak hluboký a pevný žití kořen! A stoupal jsem, v své myšlenky jsa vnořen. Silnice byla rozmoklá a kluzká. Studený vítr fičel z Pruska. Než jak jsem stoupal tmou a plískanicí, radost jsem cítil, radost vzrůstající a pravil jsem si: není náhoda to, že prvémv prvém k Tobě mluví půda tato důvěrnou řečí; náhodou to není, že v prvém jitřní písně probuzení má duše, tehdy mladistvá a lačná, před čtvrtstoletím pozdravila mračna! 46

Básně v knize Podél cesty: