TĚŠÍN

Viktor Dyk

TĚŠÍN
I I
Z večera onoho mám dojem rány, takový tupý, těžký dojem rány. Ale vy znáte, že i těžkou ranou se neumírá vždycky, žít je nutno, je nutno žít a smáti se a mluvit, a snad též třeba vašich autografů. A tož jsem hledal ve svém zápisníku. Půl básník v něm, půl politik tam mluví; poznámky k řeči, poetické torso a nutná politická intervence. Tož hledal jsem a jak jsem listoval v něm, skizzu jsem našel básně nedopsané. Tenkráte na jaře, jda po nábřeží, stín válečných let jsem tam vyvolával, rozváté do všech světa koutů druhy. Volal jsem doby, kdy jsme důvěřivě v nejtěžších chvílích zřeli na Hradčany. Živé i mrtvé do zbraně jsem volal. A jak jsem četl, náhle zamrazilo. Poslední řádky zlomku toho zněly: „Osude přísný, tvrdý, neúplatný, za hříchy vůdců nepotrestej lid.“ 40 II II
Já nežaluji. Tupou ránu cítím a s touto ranou povleku se žitím. A budu bít se, jednati. Verš z mládí ovšem smysl míval jiný. „Kde nepomohou slova ani činy, každý se odvrátí!“ Já nežaluji. Cos jen bolí strašně. A nechci marně oživovat vášně a zvětšovati pohromy. Já nežaluji. Chtěl bych jen, by rána čekána dlouho a přec nečekaná vyburcovala svědomí. Oh, neklamte se: příliš v Čechách dřímá. Cíl veliký už není před očima. V nás odpovědnost nežije. Skryt egoismus pod tolika plášti. A mluví pýcha, domýšlivost, záští. Prostředí pro tragedie! Já nežaluji. Stojím kdesi stranou, se srdcem těžkým, duší odevzdanou. Partie není dohrána. Pracovat dál a jíti bez reptání. Než kdož jste svědky při UkřižováníUkřižování, nekřičte aspoň: Hosanna! Vám jenom ticho, strašné ticho sluší, jen tichem mluví pravá bolest v duši, při které slova nenalézá cit. Živiti vášně nechci. Nežaluji. Jen s tupým dojmem rány opakuji: „Za hříchy vůdců nepotrestej lid!“ 41

Básně v knize Podél cesty: