TĚŠÍN
I
I
Z večera onoho mám dojem rány,
takový tupý, těžký dojem rány.
Ale vy znáte, že i těžkou ranou
se neumírá vždycky, žít je nutno,
je nutno žít a smáti se a mluvit,
a snad též třeba vašich autografů.
A tož jsem hledal ve svém zápisníku.
Půl básník v něm, půl politik tam mluví;
poznámky k řeči, poetické torso
a nutná politická intervence.
Tož hledal jsem a jak jsem listoval v něm,
skizzu jsem našel básně nedopsané.
Tenkráte na jaře, jda po nábřeží,
stín válečných let jsem tam vyvolával,
rozváté do všech světa koutů druhy.
Volal jsem doby, kdy jsme důvěřivě
v nejtěžších chvílích zřeli na Hradčany.
Živé i mrtvé do zbraně jsem volal.
A jak jsem četl, náhle zamrazilo.
Poslední řádky zlomku toho zněly:
„Osude přísný, tvrdý, neúplatný,
za hříchy vůdců nepotrestej lid.“
40
II
II
Já nežaluji. Tupou ránu cítím
a s touto ranou povleku se žitím.
A budu bít se, jednati.
Verš z mládí ovšem smysl míval jiný.
„Kde nepomohou slova ani činy,
každý se odvrátí!“
Já nežaluji. Cos jen bolí strašně.
A nechci marně oživovat vášně
a zvětšovati pohromy.
Já nežaluji. Chtěl bych jen, by rána
čekána dlouho a přec nečekaná
vyburcovala svědomí.
Oh, neklamte se: příliš v Čechách dřímá.
Cíl veliký už není před očima.
V nás odpovědnost nežije.
Skryt egoismus pod tolika plášti.
A mluví pýcha, domýšlivost, záští.
Prostředí pro tragedie!
Já nežaluji. Stojím kdesi stranou,
se srdcem těžkým, duší odevzdanou.
Partie není dohrána.
Pracovat dál a jíti bez reptání.
Než kdož jste svědky při UkřižováníUkřižování,
nekřičte aspoň: Hosanna!
Vám jenom ticho, strašné ticho sluší,
jen tichem mluví pravá bolest v duši,
při které slova nenalézá cit.
Živiti vášně nechci. Nežaluji.
Jen s tupým dojmem rány opakuji:
„Za hříchy vůdců nepotrestej lid!“
41