***

***
Cestou necestou jsem za sebou vždy vlek’ jak kouli galejník své hoře a svůj vztek. Kde jiní tančili, já těžkým krokem šel, kde jiní sklízeli, já žně své neviděl. Kde jiní smáli se, já pěstě zatínal, kde jiní žehnali, pouze jsem proklínal. 29 Na poplach zvonil jsem a zvonil nadarmo, k svobodě budil jsem a šli dál pod jarmo. Své noci bezesné a mládí svého květ, své dílo hodil jsem (a marně) za obět. Až přišel jeden den, já čerpal naději, že přec se usměji, že přec se usměji tím šťastným úsměvem, tím jasným úsměvem, že obzor bez konce a že je volna zem! Je těžké srdce mé, to břímě, jež jsem vlek’, zas vleku s námahou: své hoře a svůj vztek. Oh, cítí galejník tu kouli z olova! Co bylo dobyto, jdi dobýt poznova! Vzbuď se zas, zvoníku, a vystup na svou věž, kraj širý před tebou, kamkoli pohlédneš, spí širá krajina, jak jistá byla by, spí, jako spávalo tvé rodné Polabí, spí lidé, chtivě sní a nepocítí strach. Čas není na úsměv, čas zvonit na poplach. Počátkem 1920.