BUDDHA
Vyšla duchová koule mléčných obrysů,
dálný Buddha v ní stojí, střed svého ráje.
Tehdy usedám pod dubem opojným,
z želatinových jazýčků proudí odstíněná,
snově kovová voda pro sluch zevrubnější,
každý lístek šumí jinou melodii,
rozumím každé, co závratného přejemně dí,
a všechny souzní v mnohohlasou dávnost.
Rozumím řeči usilovné ptáka,
devětkrát opakuje slabiku,
než pochopí, že již ji vyzpíval,
krátký smysl v dlouhém stesku rokotá.
Z koule velmi starý poutník přivanul,
větrný stane proti stromu svatému,
huhlá mi slova dutá jako vzduch.
Jak raduji se, můj Buddho,
že jsi dosud osobně živoucí,
tentýž, který leže jinoch u říčky,
útlý tigr s tenkým lukem obočí,
v čiré vodě vídal stíny věcí budoucích.
Tys ten, jenž čtyři bídy člověka
zmohl nicotou; a přece sám
stal se aionem a s celým světem svým,
svým duchům raze cestu v neznámu,
postupuješ k božským propastem.
Kdybych patřil k řádům tvým,
17
ne k chudinské pyramidě západu,
ty, třeba mnich a žebrák knížecí,
nestrpěl bys potup mých. Byl bych jiný:
mladý, krásný kníže Indie,
jemuž sílu hor dal Gaurisankar,
v nachovém rouchu, podle svatých vod,
pevně pádila by moje kolesa
bojovného vozu, letem nehybná.
18