Spavým vanem světla smířlivého
bezčasé odpoledne čeří lípy
v pochvílích; tu bledý život skvrn
se mate, slábne, sílí, hasne.
Útržky jasu staře vzácného
vklíněny jsou v trnovníky přehoustlé
a v nich se stále třese, žíříc
zelené a lehké pápěří.
Pak černé skříně temno vyroní,
věci zasmušile odumrou.
Tu zvláštní klávesy, bronz ebenový,
linou modrošedé vlny stojící,
jako nejhlubší alt duchů, prolnutý
hracích hodin dávným rokotem;
a doznívají celou hodinu,
když dohovoří monotonní píseň,
divnou báseň žití lidského.
Jak poutník dlouho bral se plání, hvozdy,
šel šerem pustých dnů i v nocích zoufání,
až rozevřela se mu velká zář;
i našel boží hloub a jasný klid.
A to je ona píseň nejhlubší,
ji zvu Marusia Maru.
Zahrada choulí se, již lehce prossáta
černým, nachýleným trváním;
nad ztvrdlými korunami stromů
plynule září vlahá záplava,
zelený atlas bledě roztavený,
jejž vzdáleně a ostře protkávají
poslední zapísknutí jiřiček.
A také to je hymnou mou,
všechno toto prosté dění vůkol,
i celý vesmír večerní,
jejž prožívám a v něm i sebe,
to je básní mého života,
písní mou Marusia Maru.
To byla moje touha: Stvořit si
ze svých skromných, ale silných dnů
svou vlastní modrošedou legendu;
tak chtěl jsem v neznámosti žít,
být dlouhá léta tiše ponořen
v prosluněný, teskně blahý mír,
jenž sílí jako mnoholetý spánek
u nekonečného šumění
jasného a pokojného moře,
a šeptati si: V tom je moudrost,
sen slunným vánkem provívaný,
sen duše své i srdce povždy spát.