VANITAS
A přece smutno je, zřít na nejvyšších horách,
jak navždy samotna ční pýcha pagody,
kde buddhů zapomněl o náměsíčných hórách
zpěv dávné zbožnosti a temné lahody.
Zřít kolos majáku, kde nikdo nerozsvítí,
by bludné trirémy svým ohněm vodil v tmách,
vždy těžkou konturou v mhách Thule bude tlíti,
svou děsit slepotou jich kapitány v snách.
Být lidstvem opuštěn, rek pustých robinsonad,
jenž nepřeje si víc zřít modrých vlajek let,
pod šumem palmoví jen bolem věčna stonat,
jen hukem příbojů své mdloby opájet.
Leč marný je i stesk, že někdo sám a marný,
jak bůh, jenž smaragdy má z důlků vyrvány:
líp v sobě umrtvit svět jevů mnohotvárný
a splynout k nebytí s tmou černé nirvany.
9