JEST HYMNUS...
Jest hymnus věčnosti, jenž ztlumeně se třese
jen v srdcích neznámých a v krajích málokterých,
snad jedno s druhým nikdy mlčky nesejde se
v pozdravech korábů a na pevninách šerých.
Snad u půlnočních sopek jeden žije tmavý,
když vichr harfou fjordů kamennou se žene,
stín jeho dlouho bloudí v dálném svitu lávy
po modři ledovců, tmou noci zesmutněné.
Snad jiný v hebké bárce, volně kolísavé,
u čarosmutných jižních souostroví snívá,
vstříc západům, kde hasne nach a zlato žhavé,
když měkce, vášnivě hlas Maorky z hor zpívá.
Já žil jsem na pláních, kde hasnou ave vroucná,
v zmítaných korunách tam mlžný měsíc vad’,
jak zvadne v nesmírnosti chvíle mého jsoucna,
již v dumách hlubokých jsem prosnil jedenkrát.
14