Dnes od večera blahé myrty
Dnes od večera blahé myrty
let deset zašlo; jsem dosud mlád.
Je soumrak jako tenkrát; úzké hřebeny
mraků ještě chmurně rdí se,
prorva žlutého jasu putuje
pomalounku, ale ještě déle
bude putovat táhlou myslí mou.
Bezstředné světlo zamřelé
line na vše siný odlesk jednotvárný.
Oděv přejde v setmělém okně;
ač bledé šaty jsou tak křehké,
je rozvolněný, důvěrný soumrak,
kdy dívky nezapírají, že jsou vlahé,
dosažitelný výtvor vzduchu letního.
Vše je útle žlutě voskové:
velmi pozdní svit beze stínů
prolnul všechny věci řinule,
že jsou jak obraz bezestínový
ze světelné hmoty voskové.
I dívky pod stromky ponuře vzdušnými,
nažloutle živoucí, rtem zavlní.
Temněji kalné šero na střechách
se kupí, ty svážejí se šikměji.
I tento soumrak je krásný,
42
jeden z mých mnohých osamělých šer.
Štěstí prožité lze nahradit,
ale jenom sněné, nedosněné štěstí
ničím nenahradí sobě srdce,
byť poslouchalo sebe hlouběji
nevystihlou píseň jsoucna.
43