JARO.
Blízko i v dáli, od těl odpojeny,
svou samostatnou majíce duši,
pohyby všech se dějí v nepravou chvíli,
nemyslivě nabírají nic.
Větřík vniká chladně hladit lokty;
jaro zněžňuje a vysiluje hlasy
jako na širé, svaté louce;
vrnivé slovo tence řeže vzduch,
vláčně zasněno v blízku zalehá.
Za niterných pomlček rozvátých
plodné hlucho vzduchu uspává.
Lehké tělo v mrákavě bez chvíle. Vzdech.
Tenké nohy dívčí křepce rupou
po zemi jemnocitné:
linie holeně je život? –
Někdo byl tu, není; jak kámen do větrna.
Stromů omámené vědomí mám,
hourá ve mně mhavým listovím.
Zotavuje se v stínu teprv: vše to
byla v temeno šumná, slunná rána.
9