ŘÁDKY LILIOVY.
[5]
Tyto verše byly z velké většiny napsány nebo koncipovány v letech 1908–1912.
[6]
HVĚZDA.
V oblohu prostoupenou stínem,
nad nahotou kalné větve,
laskavá kalužinka mokvá,
sálá vlhké modrostříbro.
Čím ponuřeji protmívá se noc,
hrotitě sílí, tvrdší modř
je milováním horoucna.
Mluví opuštěným třepotáním,
hovoří – mlčí; světelná
hluš prolamuje ticho,
mysl strmí k věci zalknuté.
Jasnost mhourá, v bod přivírá se
nechtíc býti, spaní projde hlavou.
Zhuštěná noc jsou tvary stromů.
Elipsa plyné záře kolem černého ovalu,
v něm se houpe umytá krůpěj.
Přeludně vzletí šíjovitou drahou; letí – stojí:
drobný, stříbřitý duch v antracenu.
7
PRVÉ JARO.
Slabý vzduch se uzdravuje,
jdu někdy neviditelným keřem blaha.
Říms myšlenka zrůžovělá
tetelí se prázdnem. Výše
útlý vloček chladné bavlny. –
Později břitký deštík trhá šero,
krátké čárky kácejí se různosměrně.
V nahých prutech z ničeho se rodí
bledá krev hliněného božství.
*
Ve vzduchu někde hnízda prochladlá
a jinde hnízda blaha slabě hýřivého.
Tváře jsou vejce omamné mlhy
světelné, kterou probíhá mnoho zlatých
nitek; pupeny choulostivé
chráněny pouzdrem oparu svítivého.
K ukrytému cíli všeho toužíc
smrtelným pachem nyje černé srdce země.
Široký, rozvolněný van
rozjihlými těly provívá
jak muselinovou záclonou.
8
JARO.
Blízko i v dáli, od těl odpojeny,
svou samostatnou majíce duši,
pohyby všech se dějí v nepravou chvíli,
nemyslivě nabírají nic.
Větřík vniká chladně hladit lokty;
jaro zněžňuje a vysiluje hlasy
jako na širé, svaté louce;
vrnivé slovo tence řeže vzduch,
vláčně zasněno v blízku zalehá.
Za niterných pomlček rozvátých
plodné hlucho vzduchu uspává.
Lehké tělo v mrákavě bez chvíle. Vzdech.
Tenké nohy dívčí křepce rupou
po zemi jemnocitné:
linie holeně je život? –
Někdo byl tu, není; jak kámen do větrna.
Stromů omámené vědomí mám,
hourá ve mně mhavým listovím.
Zotavuje se v stínu teprv: vše to
byla v temeno šumná, slunná rána.
9
PLNÉ JARO.
V zeleném ohni stojí stromy,
nehybný vichr taveného skla.
Drny žíří. Bělostný, roztopený med
šatu oblévá bledý trup.
Vlas: draho srší lněný jantar,
ze silného vzduchu narozen.
Dálný, měkký kov slizce blýskne,
podlouhle vzbuzen vodou sluneční.
V stínu zředěném světlem odraženým,
odhmotněni v tvaru, zostřeni v obrysech,
lidé linou jednotvárný přísvit,
křehké jdoucí plochy, tiší duchové země.
Tváře zpod lesknavé pleti bezestínové
roní vlastní teplo; zvětšeny jsou;
hlubší rysy projaty spodní krásou.
Tišeji žijí nitra; viditelna:
pod srdcem zalklé, polovědomé prázdno,
v něm u dna doutná slabé rašení.
Ať z ticha jejich vypučí nový tvar,
mléčný vrchol linek zjevených,
hudební růže křídlatá.
10
HÁJ.
Třesou se všechny listy háje jasného
v zelené vlně kadeřavého větru,
slunné třepetání dlouho teskní,
jak by odtrhnout se chtěly bolné plátky
od plného, vzdouvavého srdce světa.
Háji, moudrý je tvůj spánek
v skvoucím fluidu slunce
a v bezvýsledném hourání
zapomněně dlouho trvá
jak neměnný pád starodávných vod.
Jako by stříbrného ptáka-boha
píseň stoletá tvým doznívala snem.
11
KTERÉKOLI ODPOLEDNE.
Útlá rybka okřídlená, ptáče,
zafrčí černavě z trávníku,
který je mu velebným šírem,
chytá unaveného běláska,
potom oškubává chudobku.
Pohled hájem letí jak mírný vítr,
až listy splynou v mlhu zelenou.
Nyní, právě nyní třepetá se šátek
ženy, žnoucí na trávě stín;
ale strom, jenž zdědil věkověčný šum
všech těžkých korun od počátku dob,
týmž hučí staromilým hukotem,
jaký v údolíčku dálném z jabloní,
co hlubotajný hovor země
novou, nevšímavou bytost vítající,
se vléval v zatulené podvědomí dětské.
12
VÍTR.
Neviditelný ve dnu velmi slunném
burácí vichr slojemi ostrojasu
i stíny příliš černými.
Píská v trhlinách, divě se účelu jejich,
všechna kamna spojí v hrobové varhany;
ale bílé mraky si ho nevšímají,
hluše plíhnou se napříč.
Vyjdu, podoba učiněná z větru prázdného,
v ní vědomí smrští se na tyčinku černou,
ta jednostranně, úsilně bude moci myslit
jen na nejhlubší kořínky bytosti,
je vyrvávat jak trávu ohlušenou
při hukotu zapomínavém.
Tak uvidím kývání topolů v tomto kraji,
ale totéž kývání hájů v pláních,
cypřišů v kampaních, na širé pevnině.
13
SAD.
Trsy šera sálají z keříků.
Nakloněné kupy tmy svatě zhroucené,
širé javory, jsou vhrouženy
za prostor, hloub než v spánek (nedýší),
spojeny s nevědomím základů
země, jež v ně stouplo jako vlahá hluš.
Horký, jediný ton cvrčka,
nit stříbrošerá přímočárně blouzní,
chvatně trčí opojenou chvílí.
Dvojtěla sazová, jak raněná
v své nehybnosti, roní černé mlčení.
Bledá skvrna vlasy o dlaň
ztraceně opírá, ubohou lstí.
,Uzdravuji vykoupanou pletí,
má duše sídlí v pleti horoucné.
Rujnost těl je nejčistší země vzdech.
Chudobná pára jiných blah,
vybájená, przní hmotu velikou.’
„Nebudu-li míti právě tebe,
už nikdy světlo-vítr, tetelící všemi
listy léta, nezaševelí
v loubí nitra mého blahou píseň.“
Neznámo douti počíná,
hourá stromovím, plášť bledý porozvírá,
zvětšují se hvězdy, srší jiskrami
a se blíží, cvrček je rokotáním...
14
DÍVKY.
Pod lipkami něžně třesutými,
kde mastné lístky rozbíhavě
napínají řapíky
v dřímotě blahé větru slunného,
krásné dívky, stíny srdce,
duchové zjevy hmoty vznešené,
plují, – horce, tiše žije
těch z tajné hloubi zjevených
křehkých tváří bledý van,
světelný oblak rysů hudbových,
hudební světlo hrající.
Nepokoj krásy ztravuje,
jenž je láskou k nesmírnu.
Tráví srdce kořeny
až v podvědomou hloubi orchia.
Temnou ránu zasadí,
dlouho temně mlčí duch.
Ať jedna nevyhnutelnou se zdá,
jejíchž tvarů prchajících teplo
a duši uklouzávající
chytit velí hlubošerá moc
(ač, kdo by i zemřel v lůně tom,
čára boků, paží nesmrtelná
15
vysoce usmívá se mu),
ať prsty prahnou cedit nahotu
velmi mnohých dýšících symbolů,
ani v lázni tisícerých pletí
nelze prolnout absolutna střed.
16
NOC SRPNOVÁ.
Stálice srší azur,
široké jako nikdy,
vášnivě přerývá se cvrček,
tmy horkem napájí.
Mít srdce dosti hluboké
pro všechna souhvězdí,
pak možno putovat
pranocí vesmíru.
Kdybych byl Jediný ve vesmíru,
rozlehlý duchový tvar,
a až za soustavy jen
mé mrákotné nitro vlálo by:
dosti, bude-li obsahem mým
rozevřené ticho hvězd.
17
OBILÍ.
Pod obílím odvážně vysokým
ulehnouti, na bezedné pouti.
Jemnocitná hnutí budí se
v kusu role. Stébla šlechetně tíhnou,
krouží v tajné lásce vzduchu,
myslivý klas hrotem ryšavým
ovály vláčné píše, žírně mlčenliv.
Kyvadla ovsa rozkročují se tvrdě,
tisícero srdéček blouzní ztraceně:
zízí, a temněji zmírá: zí.
Vzduchovou nitku obzoru
rukou sejmu s hrotů.
Okrová šídla bodají zenit,
tam horké modře vrstvy ohromivé
tají jako mouru řinutí. – Les útlý dí:
„Vesmír jest jen stvolů něžný les
v sypkosti a ticho šelestné
v šíř; nic není mimo to,
jen někdy nahoře beztvárný, bledý bůh,
po sobě plynout cítíme
jeho těžký, bohatý stín.“
Poutníku, šumem usínající;
když vědomí tvé roztéká se v hlíně,
teď, po všech třepech v prázdnu duchovém
18
ví tvé srdce prostě, že je rudou prstí;
kosti prahnou býti dobrým práškem;
jako sto dědů. Jak vše přemáhá
ta přesná, hmatatelná, v šířky rozlitá
hrůza země. „Nesmrtelnosti se vzdáti,
to snad je smírná moudrost nejhlubší.“
19
PROCHÁZKA.
Stárnoucí silnicí dolů postupuje
utlumený pochod stromků,
nad ním blízko, kluzce zasunuto
do valné, sklovité hmoty vzduchu
pět osmin měsíce,
za nímž je daleko vodová klenba,
jako by mu uprchla.
Zjasněný křik rozdírá dálné
chladno, ale nedojde k němu.
V úzkém profilu šedoprázdné oko
rozplývá se; v nicotu civí
nejasná rybí skvrnka nosu – úst;
kruhová leb trne proužkem
světla uvnitř kolem křivky,
ale neví nic, sťatý cesar, zpanštělý,
pozorně odvrácený v mrtvo.
Kdyby aspoň přijal z ovsa,
jenž line si ještě svitavý, okrový soumrak,
dmoucí se, zralý, osamělý zpěv,
radostný šepot mrtvých vzkříšených.
Louka; čočka dálnovidná
vyronila tenkou sferu;
roztáhla se v šeravé zámezí
pustá vojtěška, v ní se kupí rybník
soumraku, plicnatě prostoupený.
Sem patřím co dítě mrákotné,
celou noc si hrát, kalně sedě. –
20
Spěcháš nad mým ramenem po temenu
údolu zavilého, chuchvalného,
za chmurnou síťkou trávy,
ostrotou dokazuje mrtvost její.
Jak dlouho půjdem? Přežiješ mne.
Mnoho večerů byl jsem živ
a k světa prchání a účelu
nemám skoro co říci,
jako bývalí, marní pojídači země. –
Zdání stínu dal mi na růžový
prach, teď myslí, že jsem rád.
Měkký trychtýř sbalil ze záře,
jím se vzdaluje cize.
Netrpíš závratí z rotace? Křehce
se směji: počínám se báti.
21
PROSTŘED.
To ticho je zamyšleno
nad nejtišším šumem mžení
v korunách. Něco mlhy nassávše,
mléčně ztuhly chudé barvy
v kraji nyvě ztrnulém,
který propouští černou postavu,
s plihou hlavou smuteční
zvolna jede bez kroků.
Sem tedy zanesen!
Celý osud k tomu mířil,
abych od zdi mile zpustlé
pod hrubým vlasem svislých keřů
v chudé rozlohy se díval,
na nerozhodném místě procházky.
Tu strniště má churý přísvit,
za mých dovršených roků.
Prostřed prázdných roků
mne, dutou slupku ticha,
mlžinkami prosakuje
mír zbytečného žití. –
Šedé blesky soumraku
mžitkově se sřinou,
oslňují náhlým šerem;
zvedne se hudba deště,
divě tichá, pustě útulná.
Kapky světla siného.siného,
slzí chromý deštník.
22
STEZKA.
Ze zamlklých svahů, mrákotných luk
duše hlíny hluboko někam zašla;
propadnou v sebe; odcizeny, jako
v prostoru podhladinovém tanou,
svůj vlastní teplý přelud, měkce chmurný,
v čirokalné vodě vzduchu;
mezi stráňkou šerem nasáklou
a blízkostí mou mlčí pomyslná dálka.
Tyč kalně trčí, ostrá na nebi,
slavně hlídá jediný kraje ton:
komáři úpějí; črtajíce runy smrti
věrně provázejí toho, kdo
snad ne již dlouho bude tříti chudou
obuv o stezky, tekoucí mdle.
Bez něho děly se věci země;
s tebou aspoň děl se život prsti,
špinavobledá můrko matokřídlá,
mámivě třepící šero
nad mrtvou bouří pralesa trávy,
pod huňatou hlavou ztrnulého kře.
23
HŘBITŮVEK.
Přes širý okřín hlíny, již zčernalé,
hluchý buran se řítí neslyšitelně,
jen co hučící maska na tváři mi lpí,
jen mrazí tenkým svistem ve stmívavě
houstnoucích vrbách zmámených,
jediných. Tu počkám; oni zmenšují se
k hřbitůvku, vlající skvrny v soumraku.
Nedávný mrtvý dosud táhle huhlá.
Ale z prachu dávných jen pomyslný huk
se roní, nasládlý nicem, tupě stojí,
kácí kámen kříže mnoho let,
prostoupí zídku co šero bývalosti,
jež u zamčených vrátek v kraj se dívá. Starý,
starý ostrůvku na duté, těžké pláni.
24
SMRÁKÁNÍ.
Trčí u okna chmurně rzivý pruh zdiva,
k němu slíná rmutný ultramarin,
jehož vlhké hloubky jsou polosvitnou deskou.
Pohled z jizby zkaboněné jde
za zdáním putující bledosti
a mráček ten jest jediná, němá zvěst
ze světa zalehlého. Tmy mrou více,
tuhnou, tráví mne jich sarkofag,
nejsem. Marnost má, marnost má!
Chatrná tečka hvězdy přeludné
bezděčně v skle se zrodí, ale
její ticho věčnější než já.
Bledá mlčky měří hloubku mou.
Krátký blesk azuru po skle křivém
črtá v srdce temně rozteklé
poslední, hluchý pozdrav před zasnutím.
25
VICHR VEČER.
Za třeskutou večernicí zelenou
visuté a siné vody nebes
jako zkadeřený, zvrstvený dým.
Háj všemi zrazený se propadá.
Vyjící sklon stromků skoro k zemi lpí,
při huku tom nakloněno ležíc
nejraději spává srdce,
monotonní, hluboké dítě smrti.
Své sny chabé v chaos říkati!
Na sliznici ubíjí je vítr
jako bezejmenný kouř.
26
VÍTR NA HOŘE.
Hárá tráva v dlouze nízkých vlnách
jak sinozeleného ohně plášť,
po němž by přebíhaly tenké mráčky
stinného kouře. Veliký ty větře!
Duj mnou, produj jako vzdušná Lethe;
abych nevěděl nic z bezedného kosmu,
abych také stal se bezúčelnou,
všeho prázdnou silou letící!
27
NIC.
Spousty mocně v různo hourají
bezradně; kapky střásá šustot sychravý.
Až k jádru těžce rozčísne se vějíř
a s něho vyjí zobracené ruby
hadříků sesinavělých.
Jak krásno býti opuštěn,
když bez útěchy bouří zeleň mokvavá,
když zevní svět se změní v nitro mé.
Když dlouhé, tmavé, dobré, beznadějné
kyvy mass mi přisvědčivě dají
útulnost mrákotného domova.
Nebo když ve všem vůkol prázdná tuba větru,
fučení zředěného pruh; a nicota
stojí mezi dětsky tenounkým
a vyšeptale temným tonem souběžným
jeho linky hoření a dolní.
28
PODZIM.
Mha šedomodrá line z chorých kmenů
v smouhách; v tuhých lupenech
sině se blýští nebe parokruh.
Smrtelná tma stoupá ze studené hlíny,
jak vody stojaté a malátné,
těžko zpilé syrou černotou.
Věci prořídly a cize od sebe
vzdálily se, menší, stuleny.
Žlutý domov vzejde někde v okně.
Trochu prochladlého čpění.
Když se opět blíží skon,
plytkost toho všeho kol
sílí mne a mění
v rozsáhlou prázdnotu.
Ztráty, bolesti a hrůzy
jsou jen mírné vlnky
okeanu nebytí.
29
VICHR V LESE.
Hučící země slévá proudy čtvrttonů
v jednotvárnou, divě nehmotnou bouř.
Sosna sosně vítr sděluje.
Kmen naze prahne k výši, povstalý;
jak břitká smuha mouru nalepen
v oblouku klamném na vzrušeném nebi,
tkví na něžné, prchající šedi.
Těžké kývání všech mocných drv
zajatým tancem, řevem srdcejemným
táhle přisvědčuje k osudu pustotám.
Listuj, vichře, listuj knihu života,
rozevřenou na kolenou mých;
prázdné stránky práskavě obracej!
Přiložíš, vichře, duchová ruko země,
jediné znamení na poslední běl,
přiložíš tam tvrdou pečeť smrti.
30
VEČER V POLI.
Neslyšný, krátký závan vrtá sluch,
jen spiralou svištivou prázdně v boltci krouží;
v bezvětří zdánlivém jen ucho šumí.
Nad jetelem hustě stojí mrtvý vzduch,
v kalném šíru titěrní roztrhané klekání.
Kraj, mísa mrákoty. l můj zrak
je šero čišící, polovědomé.
V dáli se jarým hlasem trhá mrákava,
tam dívka žene domů kravky černým lesem,
hvozdem jak smrt temným jich cinkání se plouží.
Kdo mi tu chvíli vrátí? Kdyby tisíckrát
se vrátil soumrak se závanem, lesem
i hlasem osamělým, nebude to ta.
Pak jetel sestárne a děvče v lidstvo zajde,
dál věky bude vanout marnost života.
31
POD LESY.
Nad plotem hourá šerozeleň,
ztich měsíc mezi dvěma laťkami.
Hučení smrti ve vrcholcích černých
blíží se a vzdaluje,
vzdaluje černě do neznámých lesů.
I osamělý jeřáb vzpomene
zatřást se někdy šeře.
Cvrčku života, proč tlučeš,
slavíku churých brambořišť,
až v jednotvárném rokotání
čas zdá se bolně tát, –
ani tvoje chvíle nestane,
zajdem dřív než hukot těchto hvozdů.
32
MĚSTYS.
Náměstíčko nízké dlouho
na prázdné kamení se dívá
a mile netečné se dívá
za osamělým krokem jediným.
Vzbudí se náhle světlá zasněnost slunce,
čerň stínů zplodí, jejich břitké obrysy
dumají chvíli na vápenném jasu zdí;
však brzo tají, pohynou;
své jednotvárné dějiny dva stromky
vytvářejí stálým, snovým střídáním
světelných i stinných vln svých listových.
V tom dlouhém, tichém slunce dýchání
jenom velmi zvolna stárnou všechna srdce.
33
HODINY.
Hodiny siré babičky
v komůrce na zdi cizích lidí,
jediný, chudý vývržek
života dlouhého a neznámého mi.
Hluboká modrost rozlévá se
někam za okénko ve strany a výš;
běl vápna čtyřikrát se těsně lomí,
krátký cíl much lhostejných.
Hlas rzivě vrnivého kyvadla,
choře melodický sten,
jedním tonem povzletí a čtyřmi padá,
v oblouku lahodném a zastřeném.
Jako hrací skřínku za stěnou
spustil by duch štěstí starého,
rodin rozvátých a zašlých, jasných rán. –
Potom v bezdné noci těžce leží
hor mrtvoly se zdechlou srstí lesů.
Bochník stropu zavaluje srdce.
Tu v němé, úzké černotě
hodiny sesonorní, zbohatne jich hlas
a v nevyčerpatelných odstínech
každá vteřina dá jiný poloton,
z něhož odpadává chvějivě
modravá prška znivých mlžinek,
vteřiny spolu tkají přeplněné,
nové a nové, jemné symfonie
34
a vše splývá ve zvučivé jezero.
Zřetelnou samomluvou vlní se,
pro sebe roní radost diskretní,
a někdy v převysokém skřípnutí
zlomen závratně a zduchovněv
strunný kov si tiše zajásá.
Tak jen sobě pějí, pějí hloubku bytí.
35
CHVÍLE.
Mokrá dřeva stála zdrceně.
Mokrá dřeva stála zdrceně.
Z plechu černě lakovaného
kmen řezán. Všechny šikmé linky,
zvlhlé, chýlily se šikměji.
Lavice mokrem zčernalá,
v niž nebe olověné civělo,
v onen dávný večer mého mládí
jakým’s byla slepým zrcadlem
záhady, které zůstalo
co táhlá, šedě lesklá skvrna
rozlito v mé paměti?
36
Za rohem chodník stručně vyschl.
Za rohem chodník stručně vyschl.
Blána kalužiny bolně se třesouc
pohání varhánky na kámen.
Zimavě v stromech vlna uschlého šustu
proharaší černé mumie lístků,
velmi dlouho syčí, dofičí beznadějně
v tomto kraji, v tomto století.
Mysl trochu zavlá u stojanu,
klam jehož běží v tupé bezdno louže:
Kdo hledí na mne v staré město
z prorvy třicátého věku?
37
Zahrádka posledně se tměla;
Zahrádka posledně se tměla;
šero truchle stojící
posledně omámilo kouty;
proplížilo věci smrákavé
a protáhlo je v transu ztrnulém;
až umrtvilo celý starý dům,
kde mnoho divného jsem žil.
A když jsem přítmím pohlédl,
nenávratno stékalo
po černých vlasech přítele.
38
Chápu, chápu, proč bledé skvrnky
Chápu, chápu, proč bledé skvrnky
spadalých akátových plátků
po hlíně soumračné až k trávě chmurnoucí
rozsety jsou tak a nejinak.
*
Pod vřezaným v plavou záplavu
Pod vřezaným v plavou záplavu
tvrdým, křehkým lomem temena
kadeřavé, černomodré rouno hor
švestkově ojíněno, osamělé již.
K vod jasovému rmutnu, smočen ve věčnu,
nehybně s pilné loďky trval břevna sklon.
39
V šikmém světle sama o sobě,
V šikmém světle sama o sobě,
každá travka osamělost cítí;
na trn hvízdá vítr, nezraněn,
dráty svistí, mrákavy se vinou.
V prázdném, vytrvalém rozpětí
dvojtyče pněl celý čas.
*
Když venku hučí vítr dlouhý,
Když venku hučí vítr dlouhý,
jasné jsou a chladné dlažicedlaždice,
půlhodiny po odchodu navždy
toho, jehož opuštěné stopy
na nich počínají zmírati.
40
Řada trpných stromů v lijavci
Řada trpných stromů v lijavci
splihla zoufale a tmavě;
na bezlidné cestě kaluže jen žijí;
za soumrakem matný přelud hor,
modrošerá nitka temena
visí na vrcholech korun.
Mokré černo smutně pije
kvapný repot, táhlý deště šum.
Cizí nádražíčko, náhle důvěrné,
prostoupeno polním šerem;
polštáře vrubované hrany
černě tmí se v ostrém profilu,
marné vyčítavě, nehybné,
kleslé na mysli; k nim přitisknut
němá slova v nitru cítím: Pamatuj,
tuto chvíli navždy pamatuj!
41
Pruhu světla v lese smrákavém,
Pruhu světla v lese smrákavém,
jímž jdu poprvé a naposled,
kde chvějné davy lístků podrostu,
stvořených ze zelené síry žířící,
leč s rubem šerým, tanou bez stopek
na soumraku vyřinulém z prsti,
co přísně zmlkly kmeny stárnoucí,
ty, na nějžněž v náhlém žasu hledím dnes,
jedinkrát za života viděný,
už tebe tedy nikdy nespatřím?
42
Cesta, potok soumraku, jímž se brodím.
Cesta, potok soumraku, jímž se brodím.
Kmeny se roztékají kalně
v děs lesní, šeře mátožný,
jímž jsou rozplynulé,
mrtvé duše křovisek a trav.
Vysoko hučí nezřetelné hlavy.
Větvemi se mnou putuje,
ale z velké dáli, němá hvězda.
Ospale zdiven ptám se: Hukote,
odkud přicházím a kam jdu?
43
Stříbromech drnu v pololuně
Stříbromech drnu v pololuně
leskne se jak voda rozlitá;
útlé stromky pláčí chvějně polotmou,
v spárách kůlny pustě hvízdá vítr.
Když při mé chůzi stříbrozář
matná nenávratně sklouzla
po hrbolu půdy krátce drnitém,
v tom, v tom bodě věčna nenadálém
stanul duch můj; v pusto zíraje,
v nadechlý pruh lesů dýmových,
bytí svoje obhlédal
jako bratr větru šerého.
44
JINÉ MĚSTEČKO.
V městečku bez jediné svítilny
navlhlé temno někdy suché listy
vysílá se svážet chrastivě
dolů holým, pozdním chodníkem.
Nad skromným štítem sladce vlhne
široširá hvězda; skvoucí vzmach,
modrý úžas, bezdný milion,
kropen v černu; noci hlubokost
je mrákavou zdí, země, tuch a myslí.
Zde tedy jsem, zde jsem, zde jsem?
45
HUMNA.
Pruh osamělé trávy, syrově temné,
vysokostinné, dávně pusté; mezi ní
a zdí se choulí zapomnění zásvětné.
Slepá stěna, na míli snad zřejmá,
z ní bezmyšlénkovitě vápno šeré drolí se
a stará míza malty pískem uchází.
Stodola je navždy obrácena
zády k bezlidnému obzoru,
jehož čára obilím je vzduta;
odtud kraj je bezúčelný,
odkrevněn nějak za sklovinou vzduchu.
Kol střechy zhnědlé vlasy slaměné
lituje šíro čechravé.
Za zády světa ochrnutá pláňka
někdy chřestí, jako z minulosti,
a vítr vlhne v trávě zamřelé.
Bezejmenný hovořím
s přízrakem bezejmenným sedláka
o vyhaslém pokolení vnuků,
on přerývaně huhlá v spárách,
a co dí, je zvukoprázdná marnost
toho sledu odvěkého mnohých,
někdy dlouho živých stínů lidských.
E: tb; 2005
46