PLNÉ JARO.
V zeleném ohni stojí stromy,
nehybný vichr taveného skla.
Drny žíří. Bělostný, roztopený med
šatu oblévá bledý trup.
Vlas: draho srší lněný jantar,
ze silného vzduchu narozen.
Dálný, měkký kov slizce blýskne,
podlouhle vzbuzen vodou sluneční.
V stínu zředěném světlem odraženým,
odhmotněni v tvaru, zostřeni v obrysech,
lidé linou jednotvárný přísvit,
křehké jdoucí plochy, tiší duchové země.
Tváře zpod lesknavé pleti bezestínové
roní vlastní teplo; zvětšeny jsou;
hlubší rysy projaty spodní krásou.
Tišeji žijí nitra; viditelna:
pod srdcem zalklé, polovědomé prázdno,
v něm u dna doutná slabé rašení.
Ať z ticha jejich vypučí nový tvar,
mléčný vrchol linek zjevených,
hudební růže křídlatá.
10