OBILÍ.
Pod obílím odvážně vysokým
ulehnouti, na bezedné pouti.
Jemnocitná hnutí budí se
v kusu role. Stébla šlechetně tíhnou,
krouží v tajné lásce vzduchu,
myslivý klas hrotem ryšavým
ovály vláčné píše, žírně mlčenliv.
Kyvadla ovsa rozkročují se tvrdě,
tisícero srdéček blouzní ztraceně:
zízí, a temněji zmírá: zí.
Vzduchovou nitku obzoru
rukou sejmu s hrotů.
Okrová šídla bodají zenit,
tam horké modře vrstvy ohromivé
tají jako mouru řinutí. – Les útlý dí:
„Vesmír jest jen stvolů něžný les
v sypkosti a ticho šelestné
v šíř; nic není mimo to,
jen někdy nahoře beztvárný, bledý bůh,
po sobě plynout cítíme
jeho těžký, bohatý stín.“
Poutníku, šumem usínající;
když vědomí tvé roztéká se v hlíně,
teď, po všech třepech v prázdnu duchovém
18
ví tvé srdce prostě, že je rudou prstí;
kosti prahnou býti dobrým práškem;
jako sto dědů. Jak vše přemáhá
ta přesná, hmatatelná, v šířky rozlitá
hrůza země. „Nesmrtelnosti se vzdáti,
to snad je smírná moudrost nejhlubší.“
19