STEZKA.
Ze zamlklých svahů, mrákotných luk
duše hlíny hluboko někam zašla;
propadnou v sebe; odcizeny, jako
v prostoru podhladinovém tanou,
svůj vlastní teplý přelud, měkce chmurný,
v čirokalné vodě vzduchu;
mezi stráňkou šerem nasáklou
a blízkostí mou mlčí pomyslná dálka.
Tyč kalně trčí, ostrá na nebi,
slavně hlídá jediný kraje ton:
komáři úpějí; črtajíce runy smrti
věrně provázejí toho, kdo
snad ne již dlouho bude tříti chudou
obuv o stezky, tekoucí mdle.
Bez něho děly se věci země;
s tebou aspoň děl se život prsti,
špinavobledá můrko matokřídlá,
mámivě třepící šero
nad mrtvou bouří pralesa trávy,
pod huňatou hlavou ztrnulého kře.
23