STÍNOVÁ HRA.
Epilog.
Obraz I.
Poprvé když se zardělo jitro,
poprvé když nám zazněly písně,
zpívaly první výkřiky štěstí,
výkřiky štěstí, života štěstí:
To bylo jitro.
47
Zpívalo slunce, zpívalo štěstí:
zpívala luka, zpívaly lesy,
zpívalo štěstí, tichounké štěstí
polibků prvních, rozkoší dětských,
doteků rukou, hlazení dlaní...
Veliká jitra!
Obraz II.
Zbledly pak růže, jásavá jitra,
zhořklo to vše, a království zhořkla
radosti jako blednoucích jiter,
nádherných jiter tichého dětství...
Zmírala jitra!
V doznělých písních zabouřil život –!
Tajemství byla odporně zjevná,
písně už zmlkly májových fléten,
a duší táhla na místě představ
velikých bohů, slavného Štěstí,
šedivá mračna, kotouče prachu – – –
– – – – – – – –
– – – – – – – –
48
(To jsou ty chvíle, paní mých visí,
kdy zhořklo víno u samých retů,
kdy zvadly bezy dotekem rukou,
kdy klesla hlava v chvějící dlaně,
kdy s očí pluly veliké slzy
čekání marných u trosek visí –
kdy se nám zdálo, slunce že hasne,
umírá slunce, umírá radost,
kdy mřely písně, zvádalo štěstí,
a duší táhly podzimní písně
o tom, jak nikdy nevzkvetou klasy – –)
– – – – – – – –
– – – – – – – –
Apotheosa.
Hle, tam v těch dálkách modro je, modro,
královské slunce požáry pálí,
tajemstvím pole úrody velké
dýchají vůni budoucích chlebů,
budoucích chlebů, nového štěstí:
A to je Život!
Veliký život,
bohatý slzou, bohatý štěstím,
bohatý novou úrodou opět,
49
a tam to slunce, paprsky žhnoucí,
ty věčné lány šumící chleby,
šumící vínem rozkoší nových:
nové je mládí, naše je mládí.
Stačí jen jít a vztáhnouti ruce
k pohárům plným, rozkoší plným,
napít’ se z čistých potoků horských,
očistit’ duši bývalých mračen,
jimiž se kráčí ke stanům Štěstí:
a vzplane v duši tisíce světel
a zazní harfy nadšení nových,
a duši rozchví flétnová píseň
o sladkém štěstí májových nocí....!
E: av; 2005
50