Písně mládí (1903)

Verše, 1902–1903, Karel Hugo Hilar

Diplomatická verze Ediční verze
Prolog * Ganzona * Ballada o jedné princezně * Mládí * Škoda je... * Na rozcestí * Setkání * Tulák * Chvíle erotická * Romance o smíření * Nebudem’ plakat * KolombinaKolombina * Poznání * Smutek * V extasiV extasi * Návrat ze sylvestrovské noci * Stínová hra. Epilog * * * *
MODERNÍ BIBLIOTÉKA. KRÁL. VINOHRADY. Listopad. MCMIII. SV. 4. DÍLO III.
[1] MODERNÍ BIBLIOTÉKA. SVAZEK 4. DÍLO III.
Dílo III.
KAREL H. HILAR: PÍSNĚ MLÁDÍ. VERŠE.
[2] KAREL HUGO HILAR:
Písně mládí. VERŠE. 1902–1903.
Listopad MCMIII. MODERNÍ BIBLIOTÉKA. KRÁL. VINOHRADY 79.
[3] Týž autor: KOMEDIANTSKÉ MOTIVY. Verše. ROZVÁTÉ SNY. (OSAMĚLÍ.) Román.
[4]
Och, věřte, má královno tichá, to nebyla chorobná píseň, Och, věřte, má královno tichá, to nebyla chorobná píseň,
 jež zpívala revolty sloky, jež zpívala vyzvání k boji – Náš život, oh, královská věc je, i královskou hračkou je život... Však srdce, ni tužeb, ni duše ta hračka nám neupokojí. A založit svádívá ruce i rety do krvava stisknout, co bylo, si zhnusiti všechno, a svěsiti na ňadra hlavu, své zavříti oči a stišit své cíle a touhy i srdce a s úsměvem vidět to všechno, i nejprudší, vášnivou vřavu. 5 A v těch bouřích ohlušujících a v těch krví hýřících vřavách, za velikých bolestí, slzí, kdy štěstí se života ztrácí, to zvádají aleje duše a zvádají života jara a podzimy zhořknutí zvolna ty aleje kvetoucí schvácí. A to je ten tragický problém! Hle, aleje kvetou nám dosud, a v paloucích rozkvetly máje, a horizont požárem hoří, to dlaně své k oblakům vztyčme a zpívejme nádherný hymnus, že cítíme života štěstí na pochodech v bouřícím moři. A to bude mohutný hymnus a to bude vítězství velké jít se srdcem klidným a volným a s úsměvy neskalenými, za obzorů vznícených ohni jít s pochodní tichého štěstí a vítězství veliké slavit nad starými zármutky svými! 6
GANZONA:GANZONA.
Jsem ještě mlád, mé kvete mládí a tvoje voní panenství, kolkolem obzor písně ladí o žití zpívat tajemství. Och, zpívejme na svoje štěstíštěstí, na svoje tiché, bílé štěstí, jak má i tvá máť zpívala: tralala, tralala, tra la la. 7 Tvé rty jsou ještě nedotknuté, nikdo jich dosud nezažeh’ – Lesy jsou božsky vyklenuté, mne první vášně plamen šleh’. Tvá ňadra sotva porozvila a na tvých lících purpur plá, hle, luka, pole, moje drahá, prvními květy rozkvetla. Své rozpusť vlasy nekonečné, a abych svou tě cestou ved’, podej mi svoje ruce mléčné, dáme se poli v rychlý let. Rozkvetly chrpy, slunce hoří v žhavých paprsků orgiích, a v širokém tom květů moři života štěstí hýří smích. Pojď, duše má, mé kvete mládí a tvoje voní panenství, to oboje nám jaro sladí v závratné štěstí tajemství... 8 Pojď, na paloucích kvete štěstí, pojď o tom našem zpívat štěstí, jak má i tvá máť zpívala: tralala, tralala, tralala. 9
BALLADA O JEDNÉ PRINCEZNĚ. Tragická scéna se sborem ad libitum.
V paláci pohádek bydlila princezna spanilá, a celá jara a celá léta v altánu tiše prosnila. V paláci otce starého, v komnatě gothicky šeré, žijíc princezna spanilá, u loutek mládí trávila. Sbor: Dzin, zin, zin, princezna rozmilá, dzin, zin, zin, snem mládí strávila, dzin, zin! 10 V paláci pohádek bydlila princezna spanilá, rozkvetlo jaro, jasmíny kvetly, v květy se alej rozvila. V paláci otce starého, v komnatě gothicky šeré, v postýlce bílé spanilá princezna mládí strávila... Sbor: Dzin, zin, zin, princezna spanilá, dzin, zin, zin, snem mládí strávila. Dzin, zin! Prchala jara, och, zvádala hyacinth záplava, povadly bílé jasmíny i růže krvavá... Dávno již jitra byla pryč... V komnatě gothicky šeré princezna sladce spanilá náhle se ze sna vzbudila. 11 Sbor: Dzin, zin, zin, princezna spanilá, dzin, zin, zin, se ze sna vzbudila. Zin, zin! Hledala jasmíny, hledala princezna spanilá... Našla však květy svadlé jen. Z nich věnec uvila... Čekala prince toužebně, k východu vztahujíc ruce... Ale princezna spanilá marně alejí chodila. Sbor: Dzin, zin, zin, princezna spanilá, dzin, zin, zin, alejí chodila. Zin, zin. 12 Uběhly týdny, měsíce, zahradou padaly mraky.. Ubledlá, chorá čekala, skalené měla už zraky, marně rty její čekaly a ňadra nedotknutá... A tak princezna spanilá slzami podzim skropila... Sbor: Dzin, zin! 13
MLÁDÍ.
Brzy snad písně zahořknou sladké, brzy snad mládí uvadne, a kam již z jara nespadlo štěstí, v podzimech jistě nespadne. Brzy snad růže povadnou hebké, povadnou máky vášnivé – – Podejte ruce, podejte rety, může být šťastno srdcí dvé. 14 Evoe mládí, evoe lásko, evoe vášni pálící... máky mi kvetou v krvi a touze a tobě růže na líci. Svět s námi jásá, svět s námi hýří v závratné štěstí vibraci, poháry ke rtům, v nichž víno žití v krůpějích slastí krvácí! Přestanou vonět jasmíny bledé, a to, co kdysi kvetlo dřív, uvadne jako hasne žár slunce, na zenith síly vystoupiv. Odkvetou chrpy, uvadnou máky, všechno, co kvetlo, odkvete... Napadne stesků, napadne mlhy... Má drahá, zda mne chápete? Evoe proto mládí a lásko, evoe vášni pálící, máky mi kvetou v krvi a touze a tobě růže na líci. Nám svět teď žije, námi teď hýří v závratné štěstí vibraci. Poháry ke rtům, v nichž víno žití v krůpějích štěstí krvácí! Písně zní dosud rozkošně svůdné, vášnivým rythmem k štěstí zvou, (a píseň, která za léta hýří, nebude vždycky vášnivou!) 15 Kvetou teď máky, nám hoří máky, slunce v rozkoše požáru. Zpívejte, dítě, s růžemi v rukou průvodem v moji kytaru: Evoe mládí sladké a lásko, evoe štěstí zářící, máky nám kvetou v krvi a touze, růže nám kvetou na líci. Horizont vzplanul požárem touhy.. Co zašlo, už se nevrací... Zpívejme hymnus o žití štěstí harfových strun ve vibraci! 16
ŠKODA JE...
Škoda je, dítě, škoda Vás, škoda je Vašeho mládí. Co kdy již časem minulo, život zpět nenahradí. Zvadne, co kvetlo jedenkrát, nebude, co bylo kdysi... Duší mi táhne zas a zas: – Škoda, mé dítě, škoda Vás... 17 Škoda těch Vašich retů je, nikomu nedaly štěstí; mohlo v nich celé království v zářivém blahu zkvésti. Uvadnou květy ohnivé, odkvete, co kvetlo kdysi... Duší mi táhne zas a zas: – Škoda, mé dítě, škoda Vás... – Škoda těch Vašich ňader je, tajemství velkého ženy, jichž dosud ret se nedotek’ rozkoší roztoužený. Škoda těch vlasů nádherných, mámivou spíjících vůní... Marné kvet’ krásy chrysopras: – Škoda, mé dítě, škoda Vás... – Království kvete nadarmo, nadarmo řeky tu proudí... Ale v ta Vaše království cizinec nezabloudí. Ticho a pusto, smutno je, touhy v tom království není... Marné kvet’ krásy chrysopras: – Škoda, mé dítě, škoda Vás – – 18
NA ROZCESTÍ.
Uvadnou bezy, uvadnou máky, na konec všechno stejno je, i kdo spal život, i kdo jej hýřil, na konec stejně žaluje... Má drahá, věřte, nevím sám, proč Vám to thema vykládám. 19 Zde bezy kvetou, tam kvetou máky, tam štěstí, zde jen naděje. A přijde podzim a přijde jeseň, vášeň i snění zavěje... A tak tu s Vámi přemítám, kam se obrátit: sem či tam? – – – – – – – Princeznu jakous princ měl kdys v lásce – chodili spolu alejí, – fialky ona trhala jemu, (on petrklíče trhal jí). Chodili dlouho, jara i léta, roky jim v lukách míjely... Duše to byly groteskní věru. (l polibků se styděli.) A když se kdysi (večer to byl už) vzbudili z toho lásky sna, sestárl princ, a sestárla ona, čistá a sladká princezna... – – – – – – – 20 Uvadnou bezy, uvadnou máky, na konec všechno stejno je, i kdo žil mnoho, i kdo žil málo, na život stejně žaluje..... Stojíme v tvář tu záhadám: Má drahá, čekám: sem či tam? 21
SETKÁNÍ:SETKÁNÍ.
Co bylo, prosím, zapomeňte, (ni chvíle ať se neztratí! –) teď rozejít se značilo by vlastní se sudbě rouhati. Jen třeba trochu retroskepse a historii uvážit... Och, je tak krásno šťastným být, och, je tak sladko šťastně žít!! 22 Ten hloupý moment tehdy večer mi celou Vaši přízeň vzal. Vám tehdy znám byl svět už celý, a já jsem teprv poznával. A myslil jsem si, dobrák tichý, že jste mi život spálila... Však teď mi počlo jasno být: toužím se zpátky navrátit. Vy jste už byla v renaissanci, a já byl teprv romantik. Však dnes na místě starých pláčů zpívám si klidně: „Heil und Sieg“. Faust z Werthera dobami stal se. A tak jsem nyní potkal Vás... To je ten celý věcí facit: však nechci reagovat na cit. Už nejsem příliš pathetický, není, co bývalo snad kdys, a myslím, že by mohl býti i mezi námi kompromis. Já ze života slevil mnoho, a Vy jste leccos přidala... Tak mohli bychom šťastni být... Chtěla byste se navrátit? 23 Už vzdechy svými nenudil bych, ni romantickým myšlením, je hloupá každá kontemplace a není lásky posláním. Dnes nechtěl bych myšlenek Vašich a spokojím se se rty jen. To je ten celý věci facit: však nechci reagovat na cit. 24
TULÁRTULÁK.
Jsem skromný hoch, má drahá paní, konečně chtěl bych šťasten být... Přejte mi, prosím, na svítání bych směl Vám ruku políbit. Jsem fádní sice, rád to věřím, co lákalo, už neláká... Však dřív jste měla chlapce, paní, dnes byste měla tuláka – s novými třeba ideály, se zkušeností nových cest, – a kde snad dříve rostly chrpy, mohly by dnes i máky kvést – 25 s vibrací nových, sladkých tužeb a s romantismem novým snad, tuláka, který přišel z dálek žíznivý touhou milovat... A Vy, mých starých visí kněžno a dětské lásky paní má, stojíte nyní beze slova se sklopenýma očima – –? – – – – – – – Své rety přejte zlíbati mi v jediné lásky závrati... Jsem tulák, jenž za jednu chvíli rád více se už nevrátí – – – 26
CHVÍLE EROTICKÁ.
Jasmíny kvetou, jasmíny voní, palouky píseň štěstí zní. Chodím sám poli, chodím sám lesy. Neštěstí mám to famosní. Och, rusalko má spanilá, jiným jste lásku slíbila? Vzpomínám, teskním, chodě sám lesy, a moje srdce naříká... Je vše tak šťastné, jen já sám chodím. V tom je ta skrytá tragika. Vy, má rusalko spanilá, jiným jste lásku slíbila? 27 Mechy jsou měkké, mechy jsou hebké, zvlášť, když se trochu sešeří... Škoda, že mým již steskům a žalům srdce Vaše nic nevěří... Rusalko moje spanilá – – – (A ona oči sklopila...) – – – – – – – Nebe jest modré, nebe jest božské.. Co by tak štěstí mohlo zřít –! Oblaka hýří, obzory hýří... Chtěl bych se štěstím opojit – – A, Vy má paní spanilá, jiným jste lásku slíbila – – – Jasmíny kvetou, jasmíny voní, palouky píseň štěstí zní, chodím sám poli, chodím sám lesy,lesy. Neštěstí mám to famosní... Vzpomeňte, paní spanilá: i se mnou jste kdys chodila – –! 28 Tichá jsem duše, málo mi stačí, malým se štěstím spokojím. Pro jednu chvíli můžete přece zůstati věrna ostatním... Uvažte, krásko spanilá – – – – – – – – – – A ona tiše svolila – – – – – – – – – – – 29
ROMANCE O SMÍŘENÍ.
Západy už jsou zkrvaveny, lukami počal vítr vát, opravdu toužím v náruč ženy, opravdu toužím milovat. Soumraky, vizte, diskrétní jsou, má drahá, všude vůně jen... Lukami počal vítr vát: chci milovat, chci milovat! 30 To všechno, co se stalo kdysi, to bylo, ale není dnes, rád mnoho člověk vysvětlí si, co kdysi s těžkým srdcem nes’... Soumraky, vizte, diskrétní jsou, má milá, všude vůně jen... Dnes opravdu Vám nechci lhát: chci milovat, chci milovat! Ty první chvíle šeříkové a první lásky bílý květ, – (jak se ta celá éra zove) – nám štěstí přinést’ nedoved’... Soumraky, hle, padají tiché, kolkolem slední píseň zní:... Věřte mi, dnes Vám nechci lhát: chci milovat, chci milovat. Ta jedna chvíle vyslyšení vzpomínek knihy zavře mé, a poslední to chvíle není, šťastni-li spolu budeme ve chvíli této, která smyje, co mezi námi stalo se... Věřte, tak snadno štěstí mít: nechte se v náruč uchvátit! 31 Západy kolem nachem hýří, k objetí vůkol obzor zve, v mé krvi horká touha víří: smíření v chvíli vášnivé! A chvílí tou pak vyrovnáni půjdeme dále přáteli... Věřte mi, dnes Vám nechci lhát: chci milovat, chci milovat! 32
NEBUDEM’ PLAKAT..
Och, nebudem plakat... Bylo by marno vzpomínat stesků, vzpomínat starých bolestí... Otevři srdce, duše má drahá, a nech v něm růže vykvésti. 33 Bylo by marno vzpomínat slzí, které dřív v duši pálily, vzpomínat trpkých, bolestných chvílí, které jsme kdysi zažili, vzpomínat, kterak zhořklo nám víno, myslit na květ, jenž nedokvet’, vzpomínat písní, zapadlých písní, myslit na pláč, jenž v duši slét’, vzpomínat chvílí, zahořklých chvílí, uvadlých květů v zahradách, vzpomínat, kterak ničící rukou život do květů snů nám sáh’. Nebudem plakat – Rozkvetly písně, umřely stesky, květy se bělí v alejích, rozkvetly růže, rozkvetly bezy, na lukách kvete štěstí smích. Otevři srdce, setři své slzy, v srdci nech písně vykvésti, Dafnis já tichý budu ti zpívat romanci sladkou o štěstí, 34 o novém štěstí májových nocí, o květu tichých alejí, o princi, který princeznu ztratí, ale kdes v růžích najde ji, o tom, jak život béře a dává, co kdysi vzal, že navrátí – – Duše má sladká, vyprahnou slzy v hýřivé lásky závrati. Vzpomínky spálí, bolesti zžehne jediná chvíle zářivá... Klekněme k slunci v modlitbě jedné, ať duší naší zazpívá symfonie o vztýčených chrámech, které nám Síla ochrání, o tom, jak přišly radosti nové, o novém v dálkách svítání –! 35
KOLOMBINA.
Hoj, příteli můj Arlekino, spíš nebo přemýšlíš? Hej, hochu, vzhůru, ke rtům víno a smutku zanech již, nech duši tvou ať vášeň schvátí, a rty nechť vzkřiknou ve závrati: Bim, bam, bim, je šťasten harlekýn! 36 A, příteli můj Arlekino, zapuď již snění své a vzpomínek změň andantino v kankány vášnivé. Tak musilo se, hochu, státi, je fádní dlouho milovati. Bim, bam, bim, chce volnost harlekýn. Hoj, příteli můj, Arlekino, stesky máš na líci? Tu víno, hochu, vášní vroucí a štěstím šumící. Hle, jako já jsi, brachu, v létě, nás obou kvete štěstí v světě. Bim, bam, bim, je šťasten harlekýn! Viď, láska že už nebolí nás, ni srdce nepálí... A vzpomínky? Ty smíchy grimas ze srdce vyžaly... Teď srdce nám už nekrvácí, jsme oba volni jako ptáci. Bim, bam, bim, chce volnost harlekýn! 37 A pak – je hloupou trochu láska, komickou přítěží... Jsme ty a ty. Nač tedy maska a nač nám třeba lží...? Jsme volni nyní jako ptáci, a víc nám srdce neskrvácí. Bim, bam, bim, chce volnost harlekýn! – Tak, příteli můj Arlekino, zapuď již snění své, do ruky pohár, ke rtům víno krvavě vášnivé... Tak musilo se, hochu, státi, je fádní dlouho milovati. Bim, bam, bim, chce volnost harlekýn! 38
POZNÁNÍ.
Chtěl jsem kdys zpívat nádherné písně, chtěl jsem kdys v harfy písně hrát, že je tak sladko, že je tak krásné, že je tak božské milovat. Chtěl jsem kdys zpívat jásavé písně o velké štěstí závrati, o šťastných duších, o plných klasech, vzkvetlých na plodné souvrati. 39 O slunci chtěl jsem jásavě zpívat, hýřivé žití vibraci, o revolucích, o velkých touhách, které mi v krvi burácí... A dnes jsem stichlý, pokorně stichlý, pohár revolt je nedopit... A tam, kde zněly hymny, zní prosba, že bych tak rád chtěl šťasten být – 40
SMUTEK.
Park osaměl... šeří se... šeří... kolkolem břízy šelestí... Och, tak to všechno v duši tichne.. Nebudu myslit o štěstí! V duši je ticho jako v chrámě, a tak to všechno v srdci sní: o princeznách a o pohádkách... Och, jsem dnes příliš groteskní! 41 A tak to táhne v duši tiše: mé první lásky smutný sen, k oltáři čisté horování, jenž dávno už byl znesvěcen... Park osaměl.. šeří se... šeří... A tak to všechno v duši sní – –: o prin-cez-nách a o po-hád-kách- - Och.. tak- to- všechno- - v duši sní – 42
V EXTASI.
Má zmije vášnivá s tím zrakem planoucím, jež stále ovíjíš své dlaně kol mých skrání, s Tvých retů opojných a vínem šumících cítím pít tajemné a zvolné umírání. 43 V Tvých ňadrech nádherných a proudech vlasů Tvých spí velké tajemství: jed, nádhera a štěstí... V Tvých loktech kararských spit, zmámen, skolébán Tvým dechům naslouchám, jež šepcí o bolesti. Zmar, bolest, štěstí, pláč a výkřik rozkoše Tvých očí ukrývá nebesa nevysněná... V Tvých horkých objetích a vroucích polibcích mou duší beztvárnou jde dlouhý úžas: – Žena – – – Má zmije vášnivá, z Tvých rukou nádherných své zvolné přijímám bolestné umírání, své ruce zatiskni (– nač dlouhých bolestí –!) v mé hrdlo usláblé a v moji bílou skráni, ať v jednom výkřiku a jedné rozkoši zvím velké tajemství o smutku umírání! Má zmije vášnivá, svým jedem opoj mne a ruce zaryj mi do zbičovaných skrání! 44
NÁVRAT ZE SYLVESTROVSKÉ NOCI. (Monolog se scénerií.)
(Je mu tak smutno, bolestně smutno, a neví vlastně, proč a zač... Mlhy jsou v zracích, bolest spí na rtech, v srdci se chvěje stichlý pláč – –) – – – – – – – – Člověk se dostal z víru a tance, venku ve chladu procítá: – Uf –! Je to smutek.. tragický smutek, neměla číš’ být dopita! 45 Nemělo přejít všechno, co přešlo, mohl přec dále valčík znít, a pohár mohl cinkati dále, daleko ještě nedopit – – – – – – – – – – Škoda je první dětinské lásky, nevinných, čistých úsměvů, škoda je prvních stydlivých styků a prvních sladkých záchvěvů. Škoda je lásky hebounkých vlásků, modravých očí, kdy on tich učil se zvolna milovat, jásat v hýřivých květů alejích – – – – – – – – – – – A teď jest venku.. Noc už a zima.. všechno již duši dálné je – – Nevzplanou jitra, nevzkvetou máje, nerozpučí už aleje... Máje.. a aleje... Chachachá!!!! 46
STÍNOVÁ HRA. Epilog.
Obraz I.
Poprvé když se zardělo jitro, poprvé když nám zazněly písně, zpívaly první výkřiky štěstí, výkřiky štěstí, života štěstí: To bylo jitro. 47 Zpívalo slunce, zpívalo štěstí: zpívala luka, zpívaly lesy, zpívalo štěstí, tichounké štěstí polibků prvních, rozkoší dětských, doteků rukou, hlazení dlaní... Veliká jitra! Obraz II.
Zbledly pak růže, jásavá jitra, zhořklo to vše, a království zhořkla radosti jako blednoucích jiter, nádherných jiter tichého dětství... Zmírala jitra! V doznělých písních zabouřil život –! Tajemství byla odporně zjevná, písně už zmlkly májových fléten, a duší táhla na místě představ velikých bohů, slavného Štěstí, šedivá mračna, kotouče prachu – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 48 (To jsou ty chvíle, paní mých visí, kdy zhořklo víno u samých retů, kdy zvadly bezy dotekem rukou, kdy klesla hlava v chvějící dlaně, kdy s očí pluly veliké slzy čekání marných u trosek visí – kdy se nám zdálo, slunce že hasne, umírá slunce, umírá radost, kdy mřely písně, zvádalo štěstí, a duší táhly podzimní písně o tom, jak nikdy nevzkvetou klasy – –) – – – – – – – – – – – – – – – – Apotheosa.
Hle, tam v těch dálkách modro je, modro, královské slunce požáry pálí, tajemstvím pole úrody velké dýchají vůni budoucích chlebů, budoucích chlebů, nového štěstí: A to je Život! Veliký život, bohatý slzou, bohatý štěstím, bohatý novou úrodou opět, 49 a tam to slunce, paprsky žhnoucí, ty věčné lány šumící chleby, šumící vínem rozkoší nových: nové je mládí, naše je mládí. Stačí jen jít a vztáhnouti ruce k pohárům plným, rozkoší plným, napít’ se z čistých potoků horských, očistit’ duši bývalých mračen, jimiž se kráčí ke stanům Štěstí: a vzplane v duši tisíce světel a zazní harfy nadšení nových, a duši rozchví flétnová píseň o sladkém štěstí májových nocí....! E: av; 2005 50
Bibliografické údaje

Nakladatel: Moderní bibliotéka; Adámek, František; Popelka, Václav
(Moderní bibliotéka. Král. Vinohrady. Listopad. MCMIII. Sv. IV. Dílo III. Za vydání a redakci odpovídá F. Adámek, Král. Vinohrady 79. Tiskem V. Popelky v Týně n. Vlt.)

Místo: Praha; Týn nad Vltavou

Vydání: 1.

Počet stran: 50