Och, věřte, má královno tichá, to nebyla chorobná píseň,

Karel Hugo Hilar

Och, věřte, má královno tichá, to nebyla chorobná píseň, Och, věřte, má královno tichá, to nebyla chorobná píseň,
jež zpívala revolty sloky, jež zpívala vyzvání k boji – Náš život, oh, královská věc je, i královskou hračkou je život... Však srdce, ni tužeb, ni duše ta hračka nám neupokojí.
A založit svádívá ruce i rety do krvava stisknout, co bylo, si zhnusiti všechno, a svěsiti na ňadra hlavu, své zavříti oči a stišit své cíle a touhy i srdce a s úsměvem vidět to všechno, i nejprudší, vášnivou vřavu. 5 A v těch bouřích ohlušujících a v těch krví hýřících vřavách, za velikých bolestí, slzí, kdy štěstí se života ztrácí, to zvádají aleje duše a zvádají života jara a podzimy zhořknutí zvolna ty aleje kvetoucí schvácí. A to je ten tragický problém! Hle, aleje kvetou nám dosud, a v paloucích rozkvetly máje, a horizont požárem hoří, to dlaně své k oblakům vztyčme a zpívejme nádherný hymnus, že cítíme života štěstí na pochodech v bouřícím moři. A to bude mohutný hymnus a to bude vítězství velké jít se srdcem klidným a volným a s úsměvy neskalenými, za obzorů vznícených ohni jít s pochodní tichého štěstí a vítězství veliké slavit nad starými zármutky svými! 6