NAVRATITELKA
Památce jedné ženy
Muž:
Své sny jsem zapletl do hlubin tvojich vlasů,
v tvých očích zelených chtěl nalézt celou krásu.
Tys byla pro mne vším, tys byla mojím světem,
tys byla pro mne jarem, tys byla pro mne létem.
Já zatím stoupal výš – já tonul v moři dálek,
tys byla v údolí, já tebe tolik dalek.
Tys byla v údolí: nad tebou smíchy vály,
a v květů kališích se zlaté včely smály.
Své srdce naklonilas k rákosím, jež snila,
a jedním velkým douškem jich smutky duši pila,pila.
Ve středu lesa, na meších, jsi plna vůně žila,
a plocha jezera tvé údy zrcadlila.
Já zatím stoupal výš, na hřebeny hor, v sněhu
a pyšný dávno zapomněl na lásku tvou a něhu.
Však v těchto výškách, sonorní, jak smavé mučitelky,
šly písně zvonic z údolí sem ke mně, do mé lebky,
a slunce jako posli neodvratitelných soudů
prýštila na nebi a mřela v sloupích troudu.
Oh, jak jsem zakřičel v své nevýslovné bázni
a hmatal po tobě, bych v polibků tvých lázni
ozdravěl; však když jsem nenašel nikde tebe,
svou kletbu nenávisti jsem řičel v propast nebe
a pak jsem klesl k zemi, do níž rmut se vlívá
a poslouchal, jak tělo mé ve vteřinách ztlívá.
11
Žena:
Oh, jak jsi nemocen! V tvých očích plno mlhy,
v tvých očích smysl irreálního se zmítá,
v tvých očích, očích, jež hleděly do jiných světů.
Vezmi mé vlasy, oviň zas kolem svých prsou,
snad nalezneš sny, jež kdysi jsi zapletl do nich.
Tvé sny minulých roků klíčily v plavých mých vlasech,
veliká naše matka Země na ně se smála.
Tož vezmi, milenče, jich plody na výsluních zralé,
vezmi plody ty sladké, v něž Země šťávu svou hnala,
snad zase zaplane tvé líce melancholické,
snad robustní hymny Půdy vyvíří zas z tvého srdce.
Muž:
Ženo! kdybych tě poznal! Kdybych moh’ tajemství zničit,
jež visí mezi námi, mezi pohlavím mým a tvojím,
kdybych moh’ vniknout v tvé srdce jak v posvátné háje,
překvapit tam tvou duši, když v řece se koupá!
Však marno; už neumím hledat. Má pleť příliš je měkká,
neumím hádat už myšlenky letící teď tvými zraky.
Ten démon neznáma sedí na každém z našich polibků,
ssaje jich barvy – takže se vracejí bledé.
Žena:
Pojď! zapomeň na hvězdy, které’s tam viděl,
zapomeň na vše, zapomeň na zlý zpěv kouzelníků!
Vezměm’ se za ruce. Opij se zemí a světlem!
Proč toužíš vyjíti daleko nad sebe sama?
12
Usíná Muž a nad ním stojí Žena
bělostná, krásná a tichá,
jí sny noc v prsy dýchá
velká a světla plná.
Sny o spasení Muže padají s firmamentů,
vše je připraveno
říci světu jeho pravé jméno,
v krocích noci děje se veliký přerod.
A zatím se probouzí Muž, a zatím v daleku
jsou spoutány mhy,
dech měsíce zlý
se zvolna sklání za řeku.
Muž:
Spal jsem? Jak dlouho?
Žena:
Spals.
Nad tebou bděly hvězdy a mé zraky.
Muž:
Že hvězdy nade mnou bděly a tvoje světlé oči?
Jsem jako opilý světlem, a svítání z hloubi mé duše
svým stříbrným hlasem budí pohádku víry a blaha.
Žena:
Tož tušíš, že třeba být chudým, nízkým a sladkým,
bys nesl za večerů klidných své dary nejspanilejší?
13
Chudoba tvá se promění v popěvky srdcí,
pokora zatlačí všeliké vrásky v tvém čele
a tím, žes byl sladký, uslyšíš sladká slova,
jež ti zašeptá ten, kterému’s zůstal věren.
Muž:
Však, Ženo, pod stínem tvým velkým a tmavým
žel, třikrát žel, že tichnou zpěvy a vůně.
Kam se ty nakloníš smutná, kde zaperlí smíchy tvé lehké,
všechno se po tobě vzpíná a chce tě ze šatu svlékat,
chce, slyšíš to, Ženo, vzít štěstí tvé, štěstí,
chce v pleti tvé pozemské cítit divnou chut nekonečna.
Žena:
Hleď, to nejsem já, tvá milenka vášnivá, slabá,
to nejsou moje vlasy, lesklé a uspávavé,
to nejsou moje zraky, klidné a namodralé;
v mé oči jak v nádržku veplují daleké duhy,
mé vlasy jsou zahrady slunce, jež k poledni stoupá,
a já, milenče smutný, jsem zrcadlem dálek a časů.
Muž:
Nalézt tvou metafysickou krásu, ó Ženo, ó kouzelný květe,
nalézt výdechy lesů ve chvění tvé opojné pleti,
nalézt v tvých zářivých očích hladiny velikých obloh,
nalézt v rytmech tvých prsů volání klasových rozloh,
nalézt v tanci tvých nohou sny o slunci a mořích...
14
Žena:
Najdeš víc, najdeš mnoho, najdeš všecko, co žije,
najdeš všecko, co tvoří, najdeš všecko, co jásá,
pod lampou mého těla uzříš lidstvo jít k vítězným cílům.
Ó pojď! Pojď a líbej! Pojď a všechno spatříš,
spatříš, jak světy putují ku nekonečným břehům,
spatříš jezera se lesknout mezi vrchy,
spatříš tichá stáda se vracet z večera domů,
spatříš vášnivá léta se ukládat ve stínech révy,
spatříš květiny žití se otvírat v životech matek –
jen hleď, hleď stále mým tělem prosvítavým,
a nauč se v něm hledat velký rozdech věčna.
15