IMPROVISUJE...
Improvisuje na téma, trochu dlouhé už: Já tě miluji,
já, Věčně Nerozhodnutý, promenuji na večer,
a hvězdy, jedna po druhé, jak na oblohu vstupují,
mi činí hlavu opilou svým leskem z nadnebes...
Oh, to by bylo krásné, tak kdyby ku příkladu
se mi proměnila třeba v Herodiadu,
jíž bych mučen láskou nějakou šílenou
obětoval ne Jana – ale hlavu svou.
Anebo, dejme tomu, že se stane z ní
malá Salambo, jež v záři měsíční
mé srdce přestaví mi ve chrám Tanitin,
kde všechno bude tajemství, sen, rytmus, vůně, stín.
Však takto žíti evropsky zda možno, hvězdy půlnoci?
Tak počítejme alespoň, mám-li jí říci, že ji chci...
(V lásce dávám adresu nedůvěry svému srdci.)
Tož: ano ne, ano ne, ano ne,
počítám na knoflíkách svého srdce,
ano ne, ano ne, ne – –
A tak dva mladí lidé, on a ona, ve stínu alejí
se ruku v ruce večer zvolna vláčejí
a bez polibku, kouříce, jdou spolu dáleji.
19