BALLADA O NEJISTÉ BUDOUCNOSTI
To divná láska! Rád tě mít
zoufale, jak já, bez úkoje,
tvých černých očí střežit svit,
v tvých ústech nalézt žití zdroje
a vědět (neb’s to řekla): To je
rozmar, jenž ji mijí již –
jak strašno ptát se, leže, stoje:
Čím budu, až mne opustíš?
Co žije, doufá; člověk v klid,
jenž ochrání ho strasti, boje;
za mrazu lípa tuší znít
jar příštích steré včelí roje;
květ doufá v jar. Jen srdce moje
bez víry bije v prsou, slyš!
Ó, aspoň nyní v rozkoš zkoj je:
Čím budu, až mne opustíš?
Tu chvíli blíže slyším jít:
Snad ještě jenom dvoje, troje
procitnutí v tvých loktech. Zpít
mne v posled chtěly rty snad tvoje.
Snad nikdy víc již bez závoje
se ke mně nenachýlíš níž.
Tu prázdno cítím, Smrti znoje...
Tím budu, až mne opustíš.
37
Poslání:
Co na tom? Dej mi ústa svoje
a líbej, zardus! ptát se když
bych chtěl se Tebe, lásko moje,
čím budu, až mne opustíš?
38