JDI, DRSNÝ POUTNÍKU
V den zimní, sněživý, kdy chladem jak by spěla
již jara příštího sem sladkodechá zvěst,
kdos potkal tě; ne kdos: to byla žena celá,
jež dobré srdce své tvým ústům nabízela.
Tys líbal, šeptaje: toť slední láska jest.
Toť slední láska jest! A lehce, bez přítěže,
ve sladký krve var jsi tělo ponořil.
Ó, lesy, rybníky! Ó, nivy, hory, strže,
jak krásné byly jste, když, ruku její drže
v své dlani, s milenkou jsi tiše hovořil!
Ó, kterak vzpomínáš dnes toho podvečera:
stáls v tmavém údolí, u paty šerých skal,
stín hradu starého do mlžného rost’ šera,
vše zmlklo: v dvorci zpěv i hrdla v stromech sterá,
jen křehký její hlas se tichem rozplakal.
Zda tehdy tušila, svou opírajíc hlavu
o rušnou tvoji hruď, dní příštích sudbu již?
Zda jinou milenku, s koturnem, v zlatohlavu,
s varytem stříbrným a v purpurovém hávu,
již tehdy spatřila jít k tobě blíž a blíž?
Zda v háje vyšedši, noc tichá, mlčelivá,
jí kraje zjevila, kam budeš odvlékán?
Že jasnou studánku, kam sivý zrak se dívá,
za moře zaměníš, za vlnobití divá,
za hrůzu samoty a vichrů hvizd a van?
57
Zda tuchou chvěla se, že všechna láska její,
sny, něha, úsměvy i písně kouzelné,
tě s cesty nezradí, kde hloubky Věčna zejí,
kde tichem Ideje tě božské provázejí,
a k metě dovedou, kde nesmrtelnost žhne?
Jdi, drsný Poutníku, a masem nechť jsou živá
tvá lidská chodidla, než v cíle dojdeš tiš!
Však dobré srdce to, jež jindy trylkem zpívá,
že smrtí ovanuls, že nota zoufanlivá
teď hořce z něho lká, zda to si zodpovíš?
58