MÁM ŘÍCI VÁM...
Mám říci Vám, co v srdci mém se děje,
když očí Vašich hledím do hlubin,
či zjevit mám, jak myšlénka má spěje
Váš tisíckráte zlíbat’ světlý stín,
jak vřele toužím – žel Bůh, bez naděje –
svou hlavu sklonit’ ve Váš dětský klín
a ze rtů Vašich vnímat’ blahé zvěsti
o lásce milenců a jejich štěstí?
Mám uvolnit’ své vášně upoutané
jhem pochybnosti v možnosť sladkých chvil
a odkrýti své srdce touhou štvané,
jež sledovalo pochybený cíl,
či vyčkat’ mám, až do duše mi svane
Váš luzný obraz nové zdroje sil,
bych v posled ve vítězném s Vámi boji
moh’ říci Vám: nuž miluj mne, buď mojí!?
18
Mám říci Vám, jak velmi líto je mi,
že v žití svém tak pozdě zřel jsem Vás,
jak srdce vlahne krve krůpějemi,
tu bije bleskem, chabě sténá zas,
jak povrhám již svými city všemi
v tom poznání, že nevrátí se čas,
kdy bez hříchu jsem Vás moh’ v náruč spjati
a čelo, oči, rty Vám zulíbati?
Mám zjevit’ vše, co slovy říc’ se nedá
bez zjitření mých nescelených ran,
co oko moje marně v Vašem hledá:
tož víru v lásku, blaha rajský stan,
jak v nitru mém vše trpkosť, žal a běda,
že bouří života jsem na poušť štván,
z níž bez shroucení ideálů není
víc možné žádné, žádné navrácení?
19