JÁ VIDĚL V ZENITHU...
Já viděl v zenithu své mladé touhy,
já růžovým jsem v sny své patřil sklem,
já na rtech svých jsem cítil pocel dlouhý,
já v sadu lásky bloudil rozkvětlém.
Já přemýšlel o blahu rajských slastí,
já opájel se rosou letních rán,
já cítil štěstí v duši mou se klásti,
já hudbou nebe byl jsem kolébán.
To vše jsem prožil jako v krásném snění –
žel, v ráji tom že byl jsem jen co host.
Pak přišlo hrozné, hrozné probuzení,
a smutný návrat v drsnou skutečnost.
45
Je nyní zkalen zenith rmutu clonou,
sklo růžové teď bezcenný je střep,
a v bahně života mé touhy tonou,
a místo sadu lásky – holá step.
Teď s životem se peru o své bytí,
a hořkých vzpomínek je plna číš,
a slyším zoufalství v své duši výti:
co pohřbeno, již nikdy nevzkřísíš!
46
OBSAH.
Strana
Život7
Tak dávno tomutomu...8
Zda vrátí sese...10
Když vzpomínám12
Když tonul západzápad...13
Jen v vzpomínkáchvzpomínkách...15
To osud můjmůj...16
Mám říci vámvám...18
Cestou ku Golgatě20
Touhy mojemoje...22
Jako ta hladina23
Jsou prsa lidská zvonicí24
Co dusivá mi padla tíž25
Větry zahučelyzahučely...26
Astry27
47
Strana
Princezno z pohádkypohádky...29
Jen výšvýš...31
Ku svým 30. narozeninám33
Ve vlaku35
Ó, noci letníletní...36
V pokoji večervečer...37
Terciny39
Na prerii hoříhoří!40–41
Výkřiky dušíduší...42
Shledání43
Já viděl v zenithuzenithu...45
E: jf; 2005
48