Píseň o cnostné Ludmile.
Z těch nejkrásnějších květů jsem
věneček pro ni uvil
a s dojímavým pathosem
jí o své lásce mluvil.
Vyslechla tiše moji zpověď,
však když jsem prosil za odpověď,
tu hlavinkou jen hodila
a řekla: „Můj ty světe!
Já jsem ta cnostná Ludmila
a nevím, co s tím chcete –
Hihihihi!
Já nevím, co s tím chcete!“
Čas vhodný víc se nevrátí –
a běda, kdo se zpozdil!
Jak vyložit mám, drahá, ti,
že v lásce je přec rozdíl? –
Bych slova znázornil hned skutkem,
já v objetí ji sevřel prudkém,
ač tvář svou v dlaně ukryla:
„To lehtá – ale jděte!
Vždyť já jsem cnostná Ludmila
a nevím, co s tím chcete –
Ichichichi!
Já nevím, co s tím chcete!“
10
Polibky na rtech růžových
tančily divý kvapík:
Tvou duši, dítě, vyssál bych,
neb v lásce jsem já chlapík!
Už nezkoušela prchnout ani,
jen vínek tiskla v malé dlani
a udýchána prosila:
„Proč skráně žhnou mi, rcete?
Vždyť já jsem cnostná Ludmila
a nevím, co mi chcete –
Hohohoho!
Já nevím, co mi chcete!“
– Když posléz den se nachýlí,
je nutno jíti domů,
a smutně jsme se loučili
s útulkem stinných stromů. –
„Věneček v lese zůstal asi,“
až při rozchodu vzpomněla si:
„Je celkem věc to rozmilá
a jedno jen mne hněte:
jsem totiž cnostná Ludmila
a nevím, co s tím chcete –
Tralalala!
Já nevím, co s tím chcete...“
11