Ballada o básníku a lesní panně.
Šel básník v touhách do lesa. Kraj v slunci plál a nebesa v nejprudší modří jara, vše plno jasu, všude smích a ptáci pěli na větvích, což nálada je stará. Tu sedl básník do mechu a ulevil si v povzdechu: „Ach, kéž by přišla víla, tak zářivá a bílá – jak byla by mně milá, náramně, ach, milá...!“ „Já u žen věru – jaký trud! – jsem neměl štěstí doposud, ač srdce touhou chřadne: Kde o lásku jsem prosil tich, vždy vposled utržil jsem smích – já nelíbil se žádné!! – Nuž chci zde čekat do šera: Snad z lesních panen některá sem přijde, než den zhasne – 7 Já v inspiraci šťastné bych psal jí verše krásné, náramně, ach, krásné...!“ Tu v mlází slyšet divný šum a básník procit’ ze svých dum – udiven zírá v křoví: Tam víla stojí z pohádky, zjev vábivý a přesladký – co krásy, kdož to poví! – Své paže rozpíná mu vstříc: „Pojď, hochu, čeho žádáš víc?!“ Však básník sedí, váhá, v rozpacích k srdci sahá: „Ach, vždyť je celá nahá, náramně je nahá!“ A víla žasne nemálo: To jakživo se nestalo – hoch sedí jako němý! – „Ach, zjeve sladký, přemilý, kéž alespoň máš košili – však takhle stydno je mi...“ Tu pohrdlivě shlédla naň a znikla v houšti jako laň. Je opět smutno v lese... A básník lkáti jme se: „Ach, srdce se mi třese, náramně se třese...!“ 8

V parku.
Tak náhodou jsem do parku si vyšel na procházku: tam u dětského kočárku jsem zřel svou první lásku. Plá spokojenost ze zraků té baculaté paní – však ještě jsem se z rozpaků nevzpamatoval ani, když opodál svou bývalou zřím lásku druhou, třetí – a všecky dávno vdány jsou a všecky mají děti! Rozechvěn v nitru kráčím dál a smutně věsím hlavu: Ty dívky, jež jsem miloval jsou všecky v jiném stavu! Ó, přírodo, jak mocná tys’ v své změně nevystihlé – když já je vroucně líbal kdys, jak byly všecky štíhlé! – Je celkem manželů to věc a cizí záležitost – leč v duši své jsem cítil přec nějakou divnou lítost... 9

Píseň o cnostné Ludmile.
Z těch nejkrásnějších květů jsem věneček pro ni uvil a s dojímavým pathosem jí o své lásce mluvil. Vyslechla tiše moji zpověď, však když jsem prosil za odpověď, tu hlavinkou jen hodila a řekla: „Můj ty světe! Já jsem ta cnostná Ludmila a nevím, co s tím chcete – Hihihihi! Já nevím, co s tím chcete!“ Čas vhodný víc se nevrátí – a běda, kdo se zpozdil! Jak vyložit mám, drahá, ti, že v lásce je přec rozdíl? – Bych slova znázornil hned skutkem, já v objetí ji sevřel prudkém, ač tvář svou v dlaně ukryla: „To lehtá – ale jděte! Vždyť já jsem cnostná Ludmila a nevím, co s tím chcete – Ichichichi! Já nevím, co s tím chcete!“ 10 Polibky na rtech růžových tančily divý kvapík: Tvou duši, dítě, vyssál bych, neb v lásce jsem já chlapík! Už nezkoušela prchnout ani, jen vínek tiskla v malé dlani a udýchána prosila: „Proč skráně žhnou mi, rcete? Vždyť já jsem cnostná Ludmila a nevím, co mi chcete – Hohohoho! Já nevím, co mi chcete!“ – Když posléz den se nachýlí, je nutno jíti domů, a smutně jsme se loučili s útulkem stinných stromů. – „Věneček v lese zůstal asi,“ až při rozchodu vzpomněla si: „Je celkem věc to rozmilá a jedno jen mne hněte: jsem totiž cnostná Ludmila a nevím, co s tím chcete – Tralalala! Já nevím, co s tím chcete...“ 11

Deštivá Odyssea.
Deštivý a smutný den, jichž se duše děsí: Po Smíchově bloudil jsem na konci až kdesi. V proudech bláta brodě se, maně hlédnu stranou: Hle, tu černou punčošku žlutě pruhovanou...! Osmnácte nejvýš jar... (odhadl jsem v mžiku) – mimovolně řídím krok za ni po chodníku. Smíchov brzy přešli jsme, teď jdu Malou Stranou za tou černou punčoškou žlutě pruhovanou. Staré Město za námi a já v proudech deště, za ní mířím na Poříč – Kam dnes přijdu ještě? Co nás, muže, táhne jen (na mysli mi tane) k takovéhle punčošce žlutě pruhované?! 12 Marně s citem neznámým boj jsem svedl tuhý. – Zatím jsme už v Karlíně: Viadukt, hle, druhý! U jedněch vrat stanula – Kdosi zvolal: „Anna!“ Zmizela mi punčoška žlutě pruhovaná! Udiveně hledím kol: Nejsem sám! – Ba, věru! – Šest nás stojí dokola zaraženě v šeru! Šest nás v dešti přišlo sem (pryč s vytáčkou planou!) za tou černou punčoškou žlutě pruhovanou...! 13

Reminiscence.
Na Palackého mostě jsem stál kdys v srpnovém parně a pozoroval se zájmem rej čilý na plovárně. Když slunce zžíhá krk i tvář, jak láká chladná lázeň! – A ty máš ještě kancelář a potíš se jak blázen! Mít tak jen plavky a nic víc, oh, to je rozkoš jistá! – Na celé řece, možno říc’, nebylo prázdného místa. Plavci a plavkyně, lodičky přerozmanitých tvarů, opodál parník maličký vypouštěl hlučně páru. V tom mimovolně tajím dech: pode mnou v lehoučké yole v rozmilých svůdných kostýmech dvě rusalky vypluly dole! 14 Dívenky sličné jako květ – ty tváře, ta ňadra, ty vlasy! Kolem mne bylo plno hned ctitelů antické krásy. A pak ten úbor plovací, vyhlídka věru řídká! Kmet jeden se ke mně obrací s povzdechem: „Ach, to jsou lýtka!“ Vzdýchali mládenci opodál i starci v jednom dechu – – Palackého most mi připadal jak v Benátkách známý „most vzdechů“. 15

Šípková Růženka.
V zakletém zámku všecko spalo. Jak socha každý bez hnutí tkvěl v posici, v níž čarodějky jej právě stihlo klnutí. U vchodu klímal tlustý portýr, jenž zrovna korbel chtivě zved’, co vedle lokaj otevíral k zívnutí ústa řadu let. Strnulý maršál v koutě štípal komornou spící do tváře, v svém budoáru dvorní dáma po léta tiskla vikáře. Král s ministry spal v dvorní radě, na tváři všichni božský klid – jen kancléř scházel: usnulť v místě, jež možno pouze naznačit... Tak po léta vše dlelo v spánku, hrad šípkem zarost do slova – v své komnatě na zlatém loži Růženka spala Šípková. 16 Až – v pohádce tak musí býti – princ z dálky přijel vítězný a všecky z kletby vysvobodil polibkem na tvář princezny. Ten šťastný princ! Jej v duchu vidím, jak stanul v síni nesměle: Růženka spící v zlatém loži – kol ticho jako v kostele. – – – * Když já k Vám, drahá, na návštěvu se s touhou v srdci vypravím, ni chvíli s Vámi o samotě že nebudu, již napřed vím. Dům hlučný je jak vosí hnízdo a marně se vždy tisknu v kout – hned u vrat si mne domovnice důkladně musí prohlédnout. Sousedky stojí mezi dveřmi, a v prsou se mi tají dech, když provázen jich poznámkami se šplhám vzhůru po schodech. V kuchyni služka přivítá mne, v pokoji máti – a co víc: dvě tety u Vás na návštěvě a s nimi tucet sestřenic! 17 Tak odpoledne strávím s Vámi dohlídce přísné podroben, bych večer zas tím hrozným domem jak zločinec se plížil ven. Ach, kéž bych – jako v pohádce té se princi stalo před léty – já také jednou při návštěvě Váš dům nalezl zakletý. Mne žádný pohled nerušil by ni poznámky a úsměvy: vše spalo by po celém domě a v poslední komnatě – Vy...! Tak nerušen Vás vidět spící – můj bože, jak bych blažen byl! Leč dlouho bych se rozpakoval, než bych Vás, drahá, probudil. 18

Erotika romantická.
Ten obraz znáte, drahá asi – já nevím, kdo jej maloval: – Princezna se zlatými vlasy dlí na vrcholu příkrých skal ve starém hradě. Unylá své vlasy v propast spustila milenci, který po nich vzhůru se šplhá, kam jej vábí sen... Poslední z dobrých troubadourů! Poslední z dobrých princezen! I já zde smutně bloudím kolem a hledím k Vám ve strmou výš. Po svahu nelze vyjít holém! (To obrazně teď myslím spíš.) Však kdybych stejnou cestou jen k Vám dojít moh’ jak rytíř ten – radš v propast sám chci padnout ke dnu, než způsobil bych bolest Vám, než z kadeří bych vyrval jednu, jež miluji a opěvám. – Té romantiky vůně létla tak z nenadání duší mou. Zas mluvím vážně. – Planou světla a hudba zní a tváře žhnou. 19 A nechť to srdce stálo mé: být u Vás, moje Salomé, když zrak Váš duši uspává mi a zapomnít dá starých ran – Za jeden bouřný tanec s Vámi rád hlavu dám jak svatý Jan! 20

Sentimentální pohádka o Červené Karkulce.
Kde měsíc houštinami šeří a sýček v starém parku lká, po cestě kvetoucími keři šla naivní má Karkulka. * * „Karkulko má, proč tolik spěchu? Vždyť jistě počká babička. – Hle, v parku tolik toužných vzdechů... a houštím skrytá lavička. Nač bát se? – Vlk, a naše lesy?! Přec nevěříte tomu, zlá? Snad bývalo cos... kdysi kdesi – Však, dítě, dnes...?!“ – A ona šla... – – – – – – Karkulka pláče... Park je němý, a sýček, jak když skonat chce. – Karkulko, pozdě! Řekněte mi: Je možno věřit pohádce? 21

Rusalka.
Před svatým Janem k podvečeru, když stráně zkvetly třezalkou, tam u rybníka za vesnicí já setkal jsem se s rusalkou. Ne v obligátním rouše víly, já shlédl ji – ať pravdu dím – ve vkusné letní toaletě s kloboučkem čistě moderním. A v ohon rybí nekončil též se obrys těla spanilý: moderní měla polobotky – kdož řekl by to do víly? Však její oči zelenavé se mocí chvěly tajemnou, a jen jsem do nich zadíval se, již polapila duši mou. Vítězně pohledy mé pila a slovům jen se smála mým, až po klekání uprchla mi s tím zrádným smíchem zvonivým. A jak to v pohádkách už bývá, já neuzřel ji nikdy víc – leč dodnes po ní touhou chřadnu, po nejhezčí z všech kouzelnic... 22

Po prázdninách.
Zas tedy v Praze! Z vagací se všecko houfem navrací. Dny krátí se. Je září. Studenti chodí ulicí: prostřední, malí, velicí, a tloustnou antikváři. Je konec letní pohádce – na stolku psaní z redakce: „Ten rukopis! Čas kvapí!“ – Však těžko něco počíti, když do humoru není ti, duch v zpomínky se tratí. A člověk smutně vzdychne si po malém hnízdě za lesy, kam pošta jen se plazí, kde oddechl si na chvíli a v klidu krátké idylly zapomněl pražských sazí. Tam chodíval jsi na ryby – ach, kdyby chtěly, braly by! – a v prudkém slunce žáru jsi celé půldne proseděl – a k večeři zas s prázdnou šel, poštípán od komárů. 25 Též na houby jsi chodil rád za ranní rosy kolikrát, leč marně boty smáčel: ač prohledal jsi celý les, přec nikdy nic jsi nenalez’ a bez hub domů kráčel. A všecko tě tam bavilo, ač pivo k pití nebylo a oběd slušný zřídka: ty však na krásek vesnických vzpomínáš rozpustilý smích a na jich pevná lýtka. Ten blahý pocit, kdykoli zřel’s vesničany na poli pracovat v potu tváře – a ty’s moh’ sedět ve stínu a obdivovat krajinu, již zlatí slunka záře! Leč úsměvy tvé pohasly, když napil jsi se podmáslí neprozíravě kdesi – – – Ne, končím raděj! – Z okna ven se dívám: Prší celý den... – Ach, venkove! Ach, lesy! 26

Credo.
Je starý Pánbůh ještě živ a celá jeho sláva, on živí ptactvo nebeské a chudým pokrm dává: Jde všecko starým pořádkem a všecko podle práva. Vše ostatní ti necháno, co nepohltí daně, měj v svaté úctě zákony a zbožné sluhy Páně, a podle starých tradici svůj kříž nes odhodlaně! By člověk ráj si zasloužil, tak málo třeba k tomu: své denní pivo v klidu pít, jít před půlnocí domů a v paměti mít oheň zlý, jenž padal na Sodomu. V snech cudných možno blaženě spát na prohřátých ložích – jen spěte, dobří křesťané, jsme všichni v rukou božích! Ta slova jsou má naděje, má ochrana – můj kožich. 27

Země Lotofagů.
Zem naši chrání patron svatý. – Ach, co se ještě nestane! – Jak na divadle s pimprlaty se kroutí dobří občané. A léta spásy dál se ženou, je hůř s námi rok od roka: Však s tváří hrdě roznícenou zpíváme Písně Otroka. Ve svatém hněvu ruka bije, kde srdce skryto, do vesty, a pod ochranou policie své odhlasujem protesty. Znak řvavý v knoflíkovou dírku a – jak to u nás ve zvyku – bůh žehná každou novou sbírku ve prospěch chudých dělníků. Jdou jedni sklínkou alkoholu ulevit svojí bolesti, a druzí v patriotském bolu do vykřičených místností. – Zem naši chrání patron svatý (ó, patron náš byl velký rek!) a na divadle s pimprlaty má hlavni slovo Kašpárek. 28

Episoda. (1793.)
Jak vzduté moře hřměl dnes konvent, strach dusný šerou síní táh’ a matných svítilen mdlá záře se chvěla soudců na hlavách. Lid ve záhubné zvědavosti k těm stolům dole klonil hled... V tom výkřik – hrůza! S tribun výše náš malý Gavard dolů slét’...! Měl štěstí. Padl v náruč komus – to dobrý biskup z Beuvais byl – jak bleskem skláni klesli oba – a Gavard náš se nezabil. Šat očistil si zaprášený a smál se, v tvrdé tváři klid: „Aj, vida, i takový biskup k něčemu může dobrým být...!“ 29

Noční zpěvák.
Když všecko umlklo a měsíc v kraj se díval, svým domýšlivým krokem vyšel v podvečer a fádní serenádu pod okny jí zpíval: O ma chère, o ma très chère... To bylo pozdě již. Stín po obzoru vzrůstal a tenor falešný pod okny toužně lkal. Leč ona nevyšla. Dál balkon prázdný zůstal. Jen za záclonou kdos se jedovatě smál. Pak všecko umlklo a měsíc nudou zíval. Tu kytaru svou vzal a kráčel zpátky v šer. Však druhého dne zas zde serenádu zpíval: O ma chère, o ma très chère... 30

Písnička dneška.
Rozloučení šlo tak hladce, málo tragicky. Musil jsem si připomenout, že to navždycky. Že už spolu nepůjdeme známou pěšinou, a že už snad dneska večer půjdu za jinou. Že to staré drama znova jinde začnem’ hrát, s maličkou snad variací. – Jen bych věděl rád: Zda naleznu brzy zase staré pohodlí, tiché oči, které každé přání uhodly... Rozloučení šlo tak hladce, málo tragicky. Musí to být. S Pánembohem! Dnes už navždycky. 31

Písnička druhá.
Bílý štít se z dálky směje v čele hospody – Šenkýř mně už nenaleje, nenaleje! A šenkýřka růžolící nevzpomene snad, že jsem jí chtěl lecos říci, Iecos říci. Vítr hvízdá, v stromech vyje... A mně do duše zvučí hloupá melodie, melodie O tom, jak Bůh moudře chrání kolísavou cnost, o veselém milování, milování... 32

Nesmělý milovník.
Tak pravidelně k podvečeru k ní na návštěvu chodíval, způsobně v dveřích ukláněl se, políbil ruku. A nic dál. Pak s upejpáním dvorně sedl a šátkem stíral čelo, líc – ze zima je či slunko hřeje, jí vážně sdělil. A nic víc. A mnohdy začal rozpačitě cos náhle šeptat zardělý, tu naděj se jí v srdce kradla: ach, snad se dneska osmělí... Však, běda! Neřek’, co měl říci. Jen v omluvu cos zakoktal a způsobně zas rozloučil se. Políbil ruku. A nic dál. 33

Drama.
Rozvleklé drama na jevišti autora, jehož nemám rád. Myšlenky moje stále tříští slov pathetických vodopád. Na scéně stkví se v hlavní roli ta, již jsem intimně kdys znal. Je pravda, přec to trochu bolí. A já bych nerad vzpomínal. Poslední výkřik marně zapad’ v ten lhostejný a fádní šum. Publikum nedovede chápat, vybrané, vážné publikum. 34

Romantika lásky. Povídka veršem.
Tatínek zlobí se, maminka brání... Veselé milování! Lépe by bylo už ležeti němě hluboko kdesi pod povrchem země! Kolem vše jakoby zastřeno mhou. Hlavinkou podivné myšlenky jdou na smutné konce, což pochopi každý, na romantické sebevraždy. Dívenka nešťastná vzdechy své tlumí: což nikdo žalům těm neporozumí? Zapláčí, zavzlyká, srdce ji bolí: rodiče řekli, že nedovolí... Naivní příběh to, docela všední, jak o nich slýcháte ode dne ke dni: V tanečním věnečku prvně se zřeli, spolu pak tančili po večer celý, při sladkém valčíku, při hudby zvuku tiskli si ruku, a než se tehdy rozloučili, rendez-vous první umluvili. 37 Ó, jak hned uhodla, básník že asi! Trochu byl ubledlý, dlouhé měl vlasy, hledíval snivě do dálky, časem jí nosil fialky. Výrazů užíval nezvyklých zcela, jimž ona naprosto nerozuměla – poetou nových směrů byl, a tím se jí nejvíc zalíbil. Za každé rendez-vous rozmile prosil, po kapsách na tucty papírků nosil, na každém básničky – aspoň tři věru! ty pak jí předčítal v šeru. Láska, jež potichu v duši se krade, pojednou srdce jim vzrušila mladé a v jarní podvečer, vše když kol pučí, padli si do náručí... Slovo si dali. Dlouho se vlékl románek malý, až posléz přišlo nevděčné rozuzlení konečné. Pokud jen měsíc schůzky jich vídal, potulky jejich z fadessy hlídal, svědkem jsa sladkých krádeží (na čemž mu málo záleží), všecko šlo hezky bez nesnáze mile a blaze. Až jednou – Osud chtěl tomu – doneslo se to domů. 38 Bože milý, byl to poplach v té chvíli! Maminka hubuje, tatínek kleje, dceruška pláče bez naděje. Útěchy nikde pro ni není, rodiče nemají pochopení: Dávno zapomněli, že se též kdys takhle chtěli! Rozumné řeči teď vedou, kývají hlavou šedou: „Kam pak jsme oči dali, že jsme ji lépe nehlídali, vždyť tajná láska vábí šestnáctileté žáby! Ted může přijít každý hoch věru: dejte mi dceru! Takový chlapeček ženitby chtivý sám sebe ještě neuživí! Kdo by si pomyslil, že naše Vlasta.. Však jí to vyženem. Konec a basta!“ Nastali milencům přesmutní dnové: Výčitky, stesky a bolesti nové. Rodiče tonou ve hněvu, konec je sladkých rendez-vous! Osud zlý štěstí zlovolně maří: konec je vycházkám v měsíční záři, konec je hubičkám kradeným v šeru... Maminka bedlivě hlídá svou dceru. Smutné to úděly snivého mládí! Nyní se zřídka jen scházeli kradí, 39 věrnost a lásku si přísahali, psaníčka tajně pašovali. Život ten smutný a bídný vedli tak po čtyři týdny; konečně pátou neděli potají zas se viděli. Lkali nad sudbou bědnou (zdali to skonči jednou!) v náručí si dleli, o své lásce přemýšleli. Dívenka řekla v bolu: „Uprchněme spolu! Svět je tak krásný a převeliký: Odjeďme do Ameriky!“ Básník náš v mlčení zahalí se, sbírá své poznatky v zeměpise: „Marné ždání! Na to nelze pomyslit ani! Přes moře cesta daleká, však ani to mne neleká – ale tím více potřebí peněz v Americe. Bez nich ti nikdo nedá ni kůrku, nedošli bychom do Hamburku. Těžkým mně žalem rozum se mate: Celého jmění mám jen tři zlaté!“ A zase ticho v okolí vládne, dívenka rady už neví si žádné. 40 Poeta ztrápeně kšticemi kývá: „Nyní už jediná cesta nám zbývá: Spojeni ve štěstí, spojeni v bolu zemřeme spolu!“ Zarazilo se na krátko ubohé děvčátko, nebylo schopno slova – Milenec počal znova: „Jiné cesty není – smrt anebo rozloučení! nežli vést život ten strastí a běd, zemřeme hned! V nesmírném Kosmu kdes na jiném světě dojdeme k zářící metě... Noviny rozšíří smutnou zvěst onu o našem tragickém skonu. Zpráva ta soucitem všechen lid schvátí, o básně posmrtné budou se dráti – vydají snad i kdysi mé „Sebrané spisy“. Na hrobě pomník nám postaví v krátku s nápisem tklivým na památku: „Zemříti museli mladí, že měli se rádi...“ Za řeč tu dojemnou skvělý vděk klidí, dívenka v duchu vše napřed už vidí: Smrt, jíž se prve bála, teď krásnou se jí zdála. Stáli tu ještě čas krátký, však než se vydali zpátky, 41 bylo pevně ujednáno, že zemrou ve středu ráno...! * * * Ten večer klidně poeta se chystal k cestě se světa a sotva den vstal mlhavý, poslední činil přípravy. Kolik psal listů – nejisto: však mohlo jich být asi sto. Kdo v žití kdys mu blízkým byl, s tím ve psaní se rozloučil, poslav je jménem Páně nefrankovaně... Hodinky, svrchník, luxus marný, vše zmizelo do zastavárny a hrdina se vrátil s šerem, opatřen krásným revolverem. Tu noc spal vskutku velmi málo a o strašidlech se mu zdálo – – – – – – – – Na východě se zvolna dní a vzplane jitro poslední. Vozy rachotí vesele, hrdina vstává s postele a za malou chvíli na nádraží pílí. 42 Milenka už tam byla, v bázni své tak milá, nad lilium bledší. Nebyla schopna řeči. Stiskli si ruce a bezvládně básník se doplížil k pokladně a obrazem jsa mravní bídy, koupil dva lístky druhé třídy. Vlak přibyl – pokřik konduktérů... volání... úprk v každém směru... pískání... pára... v krátkém čase vlak o závod dál supěl zase. Dojati v bolesti své tupé seděli oba v měkkém coupé a po několik prvních stanic nepromluvili spolu pranic... Až posléz – hrůzou dech se krátí – zde cíl, odkud se nenavrátí – – – Vystoupli z vlaku. Vzduch byl ranní. Šli do hotelu na snídaní, jeť dobře přec, jak praví lid, se na cestu vždy posilnit a – což je moment nevšední – zvláště na cestu poslední. Po snídaní, jež přišla k chuti, se oba do hovoru nutí – leč těžko říc’, jak mysl klesá. Tož vyšli do blízkého lesa, kde láká úkryt v tichém šeru... Rek v kapse tisk’ spoušť revolveru. 43 Rozkošný koutek! V hebkém mechu lze sladce snít. Netřeba spěchu: jeť možno skončit žití bědné večer tak jako dopoledne. Tož sedli v mech a při rozpravě hodiny míjely jim hravě, až den se sklonil v noční šer... Rek vytáh’ z kapsy revolver. Dívence nyní dech se úží, rek na zádech měl husí kůži – leč, nechť se stane cokoli...! Bolestná tucha táhne lesem. A Vlasta bledne, chví se děsem: „Víš jistě, že to nebolí?!“ Zavrtěl hlavou, hledě v houští a mimovolně cvaknul spouští. To uleknutí! Básník v mžiku revolver pustil do trávníku, co ona v bázni nejvyšší vzkřikla: „Je nabit, Ježíši!“ A ticho zas. Před nimi v trávě revolver blýská vyzývavě a kdesi vzrůstající tmou pták hvízdá píseň posměšnou. Oh, jako by to věk byl celý...! Až básník, trochu uzardělý, kams do koruny hledě stromů řek’: „Miláčku, je čas jít domů.“ Zbraň odkopnuta v tmu kams letí, v mžiku si padlí do objetí. 44 Ach, jak ten život přec jen blaží! Za chvíli byli na nádraží a v třetí třídě zcela blaze se navraceli k zlaté Praze – – – – – – – – – Zde, tuším, moh’ bych skončit věru. Jak přivítali doma dceru, to jistě čtenář laskavý si velmi jasně představí. Však nad hněv přec jen radost větší, že vyšla šťastně z nebezpečí – a rodičové rozmilí k poradě hlavu sklonili: Co mohli počít, chtíce klid? Nic – nežli dětem povolit... A tak dnes často v tichém sadě neb v podvečer na promenádě je šťastny může vidět každý – dva kandidáty sebevraždy. 45

Traktát o lásce.
Když zimy sen prch’ zádumčivý a jaro přišlo v naše nivy, když jezdit můžeš po parníku a sedat venku na trávníku, když v lesích ozývá se datel – tu každý přírody ví znatel, že u hmyzu, ptáků i hovad lze zvláštní rozruch pozorovat. A ty zříš s udivenou tváří, jak vše se kolem tebe páří: drozd, slavík v lesní houštině a moucha po zdech kuchyně, myš v díře, vrabec v okapu (jeť pravý vzor všech otrapů), i na mělčinách v lásky hře se mlčenlivá treska tře. Vše jásá blahem, radostí, leč svatbu slaví v tichosti (jen kočka nezná způsoby a hlomoz při tom působí), vše holduje jen svému pudu a nedbá pranic na ostudu, 46 což cudnou duši rozčílí: zvěř lesní, ptáci, motýli, nu, zkrátka vše, co živo jest, se snoubí z jara o sto šest. Kdo v hlučném městě obývá, ten příležitost nemívá líbánky vídat němé tváře, neb musí jít do kanceláře. Jen někdy maně na procházce zří psíky oddávat se lásce bez ohledu na pasáž denní (což dítkám skytá potěšení). Leč obyvatel vesnice jest znalý všeho velice, neb s dobytkem on zachází, kde často se to přihází; (a tak hospodář pečlivý se praničemu nediví. * * * Tak živočichům nutno všem se řídit jistým zákonem, jenž v určitý jen roční čas jen povoluje lásky kvas. Leč člověk, jenž je tvorstva král, se o to nikdy nestaral a v každý čas dle libosti užívá těchto radostí. 47 I v něm však z jara, hlavně v máji neznámé touhy procitají a myšlenek má na tisíc, jež nahlas by se styděl říc’. Jde hledat klidu v zeleni, však chrousti hustě spáření při prvním kroku v jeho hrudi zas nový stesk a zmatek budí. Hle, s Darwinem tak ve shodě se člověk vrací k přírodě! Vzduch jarní, vůně kol a kol tě opájí jak alkohol, bubnuje srdce na poplach a mimovolně vzdychneš „ach!“, když s nadzvednutou suknicí jde hezká holka ulicí... Když trvá to již dva tři dny, tu počínáš být neklidný a pojednou ti napadne, že vskutku je to záhadné a že by defekt moh’ zde být, jemuž je nutno předejít. Tu k lékaři jdeš k poradě, jenž poškrábe se na bradě a řekne tobě: „Vážený, žaludek máte zkažený, a možno, že též slezina je choroby té příčina. Nuž, bedliv buďte velice a hlavně dbejte stolice!“ 48 Objevy těmi ustrašen od lékaře vycházíš ven, a básníka zříš na ulici, jak s úsměvnou se vznáší lící a táže se tě: jak se máš? Hned strasti své mu vykládáš, leč poeta ten veselý se vysměje ti: „Příteli, to jaro, jaro vášnivé se ozývá jen v krvi tvé! Ku lásce zve hrdličky hlas... Jen miluj, budeš vesel zas! Však musím jít,“ dí v úsměvu, „mámť za rohem tam rendez-vous!“ Zakroutíš hlavou, zjasníš líc – hle, zbožný páter jde ti vstříc, jenž trampoty tvé vyslechne a zoufale si povzdechne: „Ach, milý synu, varujte se podlehnouti touze té, vždyť všecko to, ó neblahý, jen ďáblovy jsou nástrahy, jenž srazit chce vás v pekla klín! Co praví svatý Augustin?! Duch smilný, neřest chlípníka z všech hříchů nejvíc vyniká!“ Pokřižoval se zbožný muž a dávno v dáli zašel už, ty však dojatý velice 49 tu stojíš prostřed ulice: Ne tělo jen – o duši též se nyní strachem zachvěješ a s tváří bledou, ubohou se sotva držíš na nohou... A dlouho snad bys ještě stál, když pojednou, hle, opodál se dívka tobě zjevila, tak svůdně hezká... rozmilá...! Ach, ohlédla se po tobě! – Je rázem po vší chorobě: a ďábel má tvou duši mít – jen bude-li tě ona chtít! 50

List z Prahy. Pokus o moderní psychologicko-realistický román v pěkných verších. Červenec 191*.
Má drahá slečno, věřte, v bolu dnes píši svoji kapitolu. Jindy by látka toho druhu mně velmi málo šla as k duhu – však dnes je člověk věru rád, může-li vůbec o čem psát: Sezona letní. Past to jistá, v níž hyne smutný žurnalista. Praha je pustá, vzduch tak žhavý, v novinách nejsou žádné zprávy, a člověk – jindy cnosti chlouba – pije jak houba. Myslil jsem na Vás. V hoři tonu, že nemám látky k feuilletonu, když náhle duší – jaký vděk! – mně zazněl známý popěvek: 51 „Kdo před ženskou se varoval, toho Bůh jistě miloval...“ Hned za tou písní vstala zvolna vzpomínka na přítele bolná... * * * Hle, smutně představí se rek: Doba kyselých okurek. (Jej znáte asi: V chvíli zlou mně padl kdysi do rukou, a já, že byl to předmět hezký, jsem o něm psal dvě humoresky. Tu rozhněval se, smuten byl, šest neděl se mnou nemluvil, pak přišel zas, klid na líci a podával mně pravici: Já vzal ji, trochu zardělý a od těch dob jsme přátely.) Můj rek je smuten. V dáli kdesi ve vísce malé mezi lesy dlí Paní, jejíž nosí znak. Můj přítel chodí, klopí zrak a neúnavné duši stápí v záhady turistické mapy. Sezona letní. Na venek odjela Ona, zbyl tu rek. Jen na čas krátký. Pravda – ale to utěšení jest tak malé, 52 když srdce truchle kleslo tu v neznámou, pustou prázdnotu. I dumá, hlavu v dlaně chýle: Teď, když už byl tak blízko cíle, kdy zdolal vše, co v cestu ční ti, chceš-li se někdy oženiti: pomalý vzestup roční gáže (na to se matka nejdřív táže), výlety, plesy, promenády, všech dobrých přátel špatné rady, pohledy skromné do kuchyně a sympathie příští tchýně, známosti, do nichž nic ti není i přepodivná spřátelení, když prolog už měl hotový, jejž dojemně k ní prosloví, když počít už chtěl život jiný – ona si jede na prázdniny!... Tak dumá, zle se při tom tváří: sám dovolenou má až v září! Den po dni líně v tmu se nese, věčností zdá se chvilička a v „Národním“ už nehraje se ni Sardouova „Travička“. Pro mravnost smysl zvolna zmírá, i na sobě to cítí rek. Je třicet stupňů Reaumura. Doba kyselých okurek. * 53 Zvěst nová náhle duši zmámí – Rek dostal psaní od své dámy: – Je spokojena velice a líbí se jí vesnice. Tou přírodou až srdce měkko! Do městečka má nedaleko (tam dvojí maso k obědu a pivo zrovna od ledu!) Ach, duch zde čerpá novou sílu a maně myslí na idyllu... Slunce jde zvolna po obloze, na jedné husa stojí noze! Z rána se v trávě rosa blýská – po Praze přec se někdy stýská! Víc nemá zatím už co říci. Zítra mu pošle pohlednici. – Rek dočet. V dumách hlava chýlí zas znova, znova v papír bílý, a touha roste v síle nové... Jsou smutné dny, dny červencové. Ó, běda, běda! Osud kletý! Rek chodí denně na výlety v těch dnech palčivé pohody – A ráno domů z hospody. Ten život nudný, jednotvárný: Je nudno jít do kavárny, je nudno chodit ulicí či počít jakoukoli práci, mrzuto sedět v restauraci a líně prázdnit sklenici. 54 Nenávidě už nebe, zem, rek zkusil všecko postupem: Zapad’ vždy, kde to na snadě, při hudbě sedal v zahradě, prohloubal všecky hvězdné taje, pil v noci šest koflíků čaje a velmi unyle se tváře, šel rovnou hned do kanceláře. To skorem zdraví stálo jej, však přece pomohlo mu málo: pil všecko, co se píti dalo, až na benzin a petrolej. Když zřel, že nepůjde to as, řek’: „Vanitatum vanitas! Před dlouhou kdysi řadou let já kdesi slyšel nebo čet’ (snad ve škole či v chefa klení), že práce skytá utěšení!“ Ta slova v mysli jeho září, už před osmou byl v kanceláři, leč předsevzetí měl jak rtuť: hned za chvíli ho přešla chuť – vše znovu zas se jemu hnusí a v stolku dál trouchniví „kusy“... * * * V ten smutný čas, ach, od své Paní hrdina dostal druhé psaní; pln touhy nad ním kloní líc: 55 – Je spokojena ještě víc, neb tráví jako v pohádce své nejkrásnější vagace. Na potoce je patnáct mlýnů, i koupat lze se v lesa stínu, a krajina ta čarovná se slavným lázním vyrovná. Společnost, pravda, chudá dost, však to je celkem maličkost. Tak nejraději ještě skorem se stýká s mladým profesorem, jenž na procházky provází ji a vykládá jí historii... Půl dne by ještě mohla psát, však nutno se jít vykoupat, když v slunci tak se voda leskne... Po Praze se jí nezasteskne. Tož končí. Má se výtečně. S Bohem! Zdraví ho srdečně... Rek dočet’. V dumách hlavu chýlí zas znova, znova v papír bílý a v zadumání touží tom, do profesora aby hrom...! V parnu léta květ rudý v srdci divě vzkvétá. Hrdina divoké má sny, počítá noci, počítá dny, do dlaní těžkou hlavu svírá, citáty z moudrých knížek sbírá, říká si: „Ženy, ach, ženy, ach, ženy...!“ Pije jak nezavřený. 56 Potkal jsem ho v tom čase: Nemluví, ušklíbá se, na konec dal se do řeči: „Příteli, mně to nesvědčí!“ Díval se po secessní římse, pak řekl: „Poroučím se!“ Hleděl jsem za ním v bolu, myslím si: Jde to s ním dolů! Cítil jsem v srdci lítost pro ztracenou bytost. – * * * Seděl jsem doma v požitcích večeře, když někdo zaklepal na dvéře. Hrdina stál tu, poněkud bledý, zrovna jak zřel jsem ho naposledy. Nemluví slova, zlý chlad má v líci, podal mi mlčky pohlednici: V košíčku zlatém pomněnky byly a pod tím psáno: „Příteli milý, šťastna jsem, že víc možno není, sděluji Vám své zasnoubení! Ženicha znáte: Profesor mladý, s nímž jsem se náhodou setkala tady. Ostatní povím Vám všecko až v Praze. Přijedu za týden. Mějte se blaze!“ 57 Rek stojí, nehýbá se s místa. (Tak vyhlíží as nihilista, když ve svém šose někde v skrytu má čtyři kila dynamitu a musí státi uboze, neb obává se explose.) Pak ukryl lístek, řekl „Ach!“ theatrálně si k srdci sáh’ a požádal mne o radu. Béřu jej lehce za bradu a moudře, jak se sluší, chci mluvit mu k duši. „Obutého nezebe! Příteli, jen jdi do sebe! Dej, co je dlužno dáti, budeš dobře spáti. Jde to s tebou dolů: varuj se alkoholu! Jen co tě pálí, o to měj starost! Pták zpívá, jak mu zobák narost. Mluviti stříbro, mlčeti zlato! Pamatuj na to...!“ Nad očekávání výsledek větší: nevyčkal konce této řeči, vyrazil rychle ze dveří, jak člověk, který nevěří. Hleděl jsem za ním v strachu – byl však, už v prachu... Co dále činil, nevím ani, 58 od těch dob nebyl k vypátrání. Minuly hodiny, minuly dny – můj rek je stále nezvěstný. Ubohá hlava! Pište mi brzy a buďte zdráva! 59 OBSAH:
I. PÍSNĚ PLATONICKÉ.
Strana Ballada o básníku a lesní panně7 V parku9 Píseň o cnostné Ludmile10 Deštivá Odyssea12 Reminiscence14 Šípková Růženka16 Erotika romantická19 Sentimentální pohádka o Červené Karkulce21 Rusalka22
II. SRSTKY.
Po prázdninách25 Credo27 Země Lotofagů28 Episoda29 Noční zpěvák30 Písnička dneška31 Písnička druhá32 Nesmělý milovník33 Drama34
[61] III. TŘI PŘÍBĚHY.
Romantika lásky37 Traktát o lásce46 List z Prahy51
E: pk; 2005 [62]