Ballada o básníku a lesní panně.

Roman Hašek

Ballada o básníku a lesní panně.
Šel básník v touhách do lesa. Kraj v slunci plál a nebesa v nejprudší modří jara, vše plno jasu, všude smích a ptáci pěli na větvích, což nálada je stará. Tu sedl básník do mechu a ulevil si v povzdechu: „Ach, kéž by přišla víla, tak zářivá a bílá – jak byla by mně milá, náramně, ach, milá...!“ „Já u žen věru – jaký trud! – jsem neměl štěstí doposud, ač srdce touhou chřadne: Kde o lásku jsem prosil tich, vždy vposled utržil jsem smích – já nelíbil se žádné!! – Nuž chci zde čekat do šera: Snad z lesních panen některá sem přijde, než den zhasne – 7 Já v inspiraci šťastné bych psal jí verše krásné, náramně, ach, krásné...!“ Tu v mlází slyšet divný šum a básník procit’ ze svých dum – udiven zírá v křoví: Tam víla stojí z pohádky, zjev vábivý a přesladký – co krásy, kdož to poví! – Své paže rozpíná mu vstříc: „Pojď, hochu, čeho žádáš víc?!“ Však básník sedí, váhá, v rozpacích k srdci sahá: „Ach, vždyť je celá nahá, náramně je nahá!“ A víla žasne nemálo: To jakživo se nestalo – hoch sedí jako němý! – „Ach, zjeve sladký, přemilý, kéž alespoň máš košili – však takhle stydno je mi...“ Tu pohrdlivě shlédla naň a znikla v houšti jako laň. Je opět smutno v lese... A básník lkáti jme se: „Ach, srdce se mi třese, náramně se třese...!“ 8