Po prázdninách.

Po prázdninách.
Zas tedy v Praze! Z vagací se všecko houfem navrací. Dny krátí se. Je září. Studenti chodí ulicí: prostřední, malí, velicí, a tloustnou antikváři. Je konec letní pohádce – na stolku psaní z redakce: „Ten rukopis! Čas kvapí!“ – Však těžko něco počíti, když do humoru není ti, duch v zpomínky se tratí. A člověk smutně vzdychne si po malém hnízdě za lesy, kam pošta jen se plazí, kde oddechl si na chvíli a v klidu krátké idylly zapomněl pražských sazí. Tam chodíval jsi na ryby – ach, kdyby chtěly, braly by! – a v prudkém slunce žáru jsi celé půldne proseděl – a k večeři zas s prázdnou šel, poštípán od komárů. 25 Též na houby jsi chodil rád za ranní rosy kolikrát, leč marně boty smáčel: ač prohledal jsi celý les, přec nikdy nic jsi nenalez’ a bez hub domů kráčel. A všecko tě tam bavilo, ač pivo k pití nebylo a oběd slušný zřídka: ty však na krásek vesnických vzpomínáš rozpustilý smích a na jich pevná lýtka. Ten blahý pocit, kdykoli zřel’s vesničany na poli pracovat v potu tváře – a ty’s moh’ sedět ve stínu a obdivovat krajinu, již zlatí slunka záře! Leč úsměvy tvé pohasly, když napil jsi se podmáslí neprozíravě kdesi – – – Ne, končím raděj! – Z okna ven se dívám: Prší celý den... – Ach, venkove! Ach, lesy! 26