Šípková Růženka.
V zakletém zámku všecko spalo.
Jak socha každý bez hnutí
tkvěl v posici, v níž čarodějky
jej právě stihlo klnutí.
U vchodu klímal tlustý portýr,
jenž zrovna korbel chtivě zved’,
co vedle lokaj otevíral
k zívnutí ústa řadu let.
Strnulý maršál v koutě štípal
komornou spící do tváře,
v svém budoáru dvorní dáma
po léta tiskla vikáře.
Král s ministry spal v dvorní radě,
na tváři všichni božský klid –
jen kancléř scházel: usnulť v místě,
jež možno pouze naznačit...
Tak po léta vše dlelo v spánku,
hrad šípkem zarost do slova –
v své komnatě na zlatém loži
Růženka spala Šípková.
16
Až – v pohádce tak musí býti –
princ z dálky přijel vítězný
a všecky z kletby vysvobodil
polibkem na tvář princezny.
Ten šťastný princ! Jej v duchu vidím,
jak stanul v síni nesměle:
Růženka spící v zlatém loži –
kol ticho jako v kostele. – – –
*
Když já k Vám, drahá, na návštěvu
se s touhou v srdci vypravím,
ni chvíli s Vámi o samotě
že nebudu, již napřed vím.
Dům hlučný je jak vosí hnízdo
a marně se vždy tisknu v kout –
hned u vrat si mne domovnice
důkladně musí prohlédnout.
Sousedky stojí mezi dveřmi,
a v prsou se mi tají dech,
když provázen jich poznámkami
se šplhám vzhůru po schodech.
V kuchyni služka přivítá mne,
v pokoji máti – a co víc:
dvě tety u Vás na návštěvě
a s nimi tucet sestřenic!
17
Tak odpoledne strávím s Vámi
dohlídce přísné podroben,
bych večer zas tím hrozným domem
jak zločinec se plížil ven.
Ach, kéž bych – jako v pohádce té
se princi stalo před léty –
já také jednou při návštěvě
Váš dům nalezl zakletý.
Mne žádný pohled nerušil by
ni poznámky a úsměvy:
vše spalo by po celém domě
a v poslední komnatě – Vy...!
Tak nerušen Vás vidět spící –
můj bože, jak bych blažen byl!
Leč dlouho bych se rozpakoval,
než bych Vás, drahá, probudil.
18