Když zimy sen prch’ zádumčivý
a jaro přišlo v naše nivy,
když jezdit můžeš po parníku
a sedat venku na trávníku,
když v lesích ozývá se datel –
tu každý přírody ví znatel,
že u hmyzu, ptáků i hovad
lze zvláštní rozruch pozorovat.
A ty zříš s udivenou tváří,
jak vše se kolem tebe páří:
drozd, slavík v lesní houštině
a moucha po zdech kuchyně,
myš v díře, vrabec v okapu
(jeť pravý vzor všech otrapů),
i na mělčinách v lásky hře
se mlčenlivá treska tře.
Vše jásá blahem, radostí,
leč svatbu slaví v tichosti
(jen kočka nezná způsoby
a hlomoz při tom působí),
vše holduje jen svému pudu
a nedbá pranic na ostudu,
což cudnou duši rozčílí:
zvěř lesní, ptáci, motýli,
nu, zkrátka vše, co živo jest,
se snoubí z jara o sto šest.
Kdo v hlučném městě obývá,
ten příležitost nemívá
líbánky vídat němé tváře,
neb musí jít do kanceláře.
Jen někdy maně na procházce
zří psíky oddávat se lásce
bez ohledu na pasáž denní
(což dítkám skytá potěšení).
Leč obyvatel vesnice
jest znalý všeho velice,
neb s dobytkem on zachází,
kde často se to přihází;
(a tak hospodář pečlivý
se praničemu nediví.
Tak živočichům nutno všem
se řídit jistým zákonem,
jenž v určitý jen roční čas
jen povoluje lásky kvas.
Leč člověk, jenž je tvorstva král,
se o to nikdy nestaral
a v každý čas dle libosti
užívá těchto radostí.
I v něm však z jara, hlavně v máji
neznámé touhy procitají
a myšlenek má na tisíc,
jež nahlas by se styděl říc’.
Jde hledat klidu v zeleni,
však chrousti hustě spáření
při prvním kroku v jeho hrudi
zas nový stesk a zmatek budí.
Hle, s Darwinem tak ve shodě
se člověk vrací k přírodě!
Vzduch jarní, vůně kol a kol
tě opájí jak alkohol,
bubnuje srdce na poplach
a mimovolně vzdychneš „ach!“,
když s nadzvednutou suknicí
jde hezká holka ulicí...
Když trvá to již dva tři dny,
tu počínáš být neklidný
a pojednou ti napadne,
že vskutku je to záhadné
a že by defekt moh’ zde být,
jemuž je nutno předejít.
Tu k lékaři jdeš k poradě,
jenž poškrábe se na bradě
a řekne tobě: „Vážený,
žaludek máte zkažený,
a možno, že též slezina
je choroby té příčina.
Nuž, bedliv buďte velice
a hlavně dbejte stolice!“
Objevy těmi ustrašen
od lékaře vycházíš ven,
a básníka zříš na ulici,
jak s úsměvnou se vznáší lící
a táže se tě: jak se máš?
Hned strasti své mu vykládáš,
leč poeta ten veselý
se vysměje ti: „Příteli,
to jaro, jaro vášnivé
se ozývá jen v krvi tvé!
Ku lásce zve hrdličky hlas...
Jen miluj, budeš vesel zas!
Však musím jít,“ dí v úsměvu,
„mámť za rohem tam rendez-vous!“
Zakroutíš hlavou, zjasníš líc –
hle, zbožný páter jde ti vstříc,
jenž trampoty tvé vyslechne
a zoufale si povzdechne:
„Ach, milý synu, varujte
se podlehnouti touze té,
vždyť všecko to, ó neblahý,
jen ďáblovy jsou nástrahy,
jenž srazit chce vás v pekla klín!
Co praví svatý Augustin?!
Duch smilný, neřest chlípníka
z všech hříchů nejvíc vyniká!“
Pokřižoval se zbožný muž
a dávno v dáli zašel už,
ty však dojatý velice
tu stojíš prostřed ulice:
Ne tělo jen – o duši též
se nyní strachem zachvěješ
a s tváří bledou, ubohou
se sotva držíš na nohou...
A dlouho snad bys ještě stál,
když pojednou, hle, opodál
se dívka tobě zjevila,
tak svůdně hezká... rozmilá...!
Ach, ohlédla se po tobě! –
Je rázem po vší chorobě:
a ďábel má tvou duši mít –
jen bude-li tě ona chtít!