Ucítí-li jelen z dálky prach,
náhle vjede do těla mu strach;
hned se vyhne svému nepříteli,
na útěk s ním dá se i rod celý;
nestaví se v odpor lesklé pušce,
nesvědčíť mu ostrá kulka v kůžce.
Parohy si klade na svůj vaz,
kopytka zem tepou ráz a ráz,
jak by hnán byl rozlíceným běsem,
letí loukou, polem, hájem, lesem;
nevadí mu v běhu stromy blízké,
o paroh se lámou větve nízké.
Viděl jsi již, mladý příteli,
taký shon a rej ten veselý?
Nad opatrností tou jsi žásal,
v dobré duši zajisté jsi jásal,
z dostřelu když ušlechtilé zvíře
vyšlo lovci, který stál už míře.
Ty jsi vícekrát již na dostřel
nebezpečným lovcům dlouho dlel;
horší náboj měli nad olovo,
pro tvou duši – smrtonosné slovo;
bystré tvoje oko dlelo v knize,
co’s tam četl, za zlato měl’s ryzé.
Stříbrem tobě bylo olovo,
dbal’s jen na lesk zevní, na slovo;
jedovaté jádro posud spící
nejevilo rdění na tvém líci;
v paměti však utkvívalo tobě,
by se vypučilo v blízké době.
Proč jsi pobyt v spolku nezkrátil,
než tě z olova brok zachvátil?
Proč jsi jed slov sladkých nepoznával,
když se tobě v čistou duši dával?
Proč jsi neodhodil knihu slibnou,
přeříkav jen prvou větu chybnou?
Působ v tobě jevící se stud,
v jelenu jak působívá pud.
Spravuj vždy se osvíceným umem,
lahodícím slov se nemyl šumem,
po čas všechen zlo by tebe hnětlo;
vyprošuj si Boha Ducha světlo.
O kůži jen běží jelenu,
ty však věčných boj se plamenů;
snadno člověk zbloudí na zlé scestí,
do smutků a strastí, do neštěstí.
Blaho tvé dal Pán Bůh tobě v ruce,
modli se, ať nezahyneš v muce.
Chceš být otci, matce, národu,
sobě, na hanbu a na škodu?
mluvívá se – na oslavu vlasti,
ty se nedej planým hlukem másti!
Vlastimil-li béře lidu víru,
metaje v něj lží a bludů síru?
Národovce mučí hořký pláč,
zří-li, co si troufá smělý štváč:
vizte všechen jeho život hravý
a ty jeho bohapusté mravy!
Se mnou za něj Hospodina proste,
aby složil nezpůsoby sprosté.