MÉ ŠTĚSTÍ.
Mé Štěstí přišlo kdys – já snil –
a stanulo u dveří zamčených:
Zjev jeho tehdy světlý byl,
a v tváři mělo mladý dětský smíchsmích.
Já snil..
Na dvéře tlouklo zamčené –
mne tlukot jeho nevzbudil.
A ono šlo.
Oh, moje Štěstí..!
A minul čas. Ó já se smál! –
tu Štěstí stanulo u mojich bran:
V útulném krbu oheň plál,
mé dvéře tehdy byly dokořán,
a já se smál.
A děl jsem: „Štěstí, ty mi nedáš víc!
Ó jdí,jdi, jen jdi..!“ a ono prchlo dál.
Mně bylo teplo.
Co Štěstí, Štěstí..?!
17
A přece přišlo. V krbu oken zhas
a chladnou síní hořký pláč můj zněl.
Tu Štěstí moje přišlo ke mně zas,
dech jeho vlahý na rtu se mi chvěl...
– Juž oheň zhas’ –
Já Štěstí odkop’, vyhnal ze svých bran,
a horké slzy stékaly mi s řas...
Chci býti sám!
Pah, moje Štěstí..!
18