[Umírající království]
Nějaký bůh tam dole plakal, že byla touhou bledá noc. Nějaký bůh tam protestoval, strážníka volal na pomoc... Viktor Dyk.
Jsme příslušníci jedné obce a jde to s námi hezky s kopce. To smutná obec. V bahno líné vše ponenáhlu zapadá, a po kraji, jenž nudou hyne, se táhne teskná nálada. Zní z hospod ještě drsné křiky, ty zmlknouzmlknou, než se rozední – při táhlých zvucích harmoniky tančíme tanec poslední. 7 Je špatným vtipem říci: Panny! To slovo budí hloupý smích – ret žen je příliš olíbaný a není více nevinných... Do černých, rozedraných krovů nám dují větry neznámé, a my po cestě ku hřbitovu si starou píseň hvízdáme: Jsme všichni z jedné obce a jde to s námi s kopce... 8

KRČMA.
Poslední tulák odešel a zpustla síň začouzená, sám zbyl jsem tu, prohrav, u nedopitého piva. Spí krčmář znavený... Slyšet, jak venku vítr sténá, a poslední tulák již v dálce frivolní píseň si zpívá... Jediný ještě plyn chvěje se nad mojí hlavou – Teď teprve jasno mi, že všecko, všecko jsem prohrál, i srdce i lásku i život v sázce s tou smečkou dravou – a odešli všichni; i hudec, když píseň svou dohrál. A krčmář se nevzbudí! Hodiny chraptivě bijí... Oh, bojím se vyjít – vím, Kdosi tam příšerný čeká, skryt úskočným stínem, s tím zeleným pohledem zmijí – a venku je zima... noc temná... a divě hučí řeka... 9

V ZÁPADECH...
Těch několik slov ztajených, jež zaslechl jsem maní, mně více usnout nedalo až pozdě do svítání, těch několik slov příšerných, jež tiše šeptali si o smrti všech mých nadějí, tak hrdě vyšlých kdysi. Jdu zděšen dravou příšerou, jež v nitru mém se skrývá, s nejasným, teskným tušením, že již se připozdívá, a úzkostlivě sleduji mdlý tlukot chabých tepen, jak moh’ bych ještě zachránit člun, který špatně slepen... A nelze více necítit, jak dech se v prsou dusí, jak den od dne slábne víc, co v brzku zhynout musí, a přec vždy divý strach mne rve a děsem skráně planou, když v ústech náhle cítím krev, krev útrob svých, mdle slanou! A cítím Kohos za sebou a řítím se, kam On chce, šílený strachenstrachem bezmezným, již tuše problém Konce – a slov těch stále vzpomínám, jež zaslechl jsem maní o blízkém konci všech svých dnův, o volném umírání... 10

PŘEC NĚCO ZŮSTANE...
Přec něco zůstane... – Z těch horkých záchvatů cos musí tady zbýt – ne truchlé vysílení: akt ještě poslední našeho dramatu hrán bude s pietou a v plném procítění. Přec něco zůstane... a někdy za šera, až sny své nadobro v hrob duší uložíme, – to třeba u krbu v mdlém klidu večera – se v tobě zbouří zas, co nedobito dříme... A marný bude vzdor! Duch lásky zemřelé Tvé smysle obemkne, a ve spasmickém pláči se budou touhy chvět ze hlubin vyvřelé, je náhle ucítíš, jak tiše kolem kráčí. Dech zašlých polibků Tvé líce rozžhaví, nezřené ruce se Ti ovinou kol těla, a píseň zazní zas smutného pohlaví, jak v naše objetí se kdysi horká chvěla. A ten, jenž před světem tě bude svojí zvát, ty ohně nezkojí svým smíchem chlácholivým, z rozpjaté náruče vstříc povane ti chlad, a trpce uhneš se těm retům žádostivým... 11

VE STÍNY VEČERA...
Ve stíny večera kdos tesknou píseň hrál o hrobech, zmírání, o lásce v podletí – Zhas’ měsíc ve mracích..., já v šerém koutě stál a slyšel píseň tu: o hrobech, prokletí... Ten večer smutný byl a nikdo nepřišel. Jen v stromech bezlistých tmou pustou vítr štkal, jen z oken chvílemi strun nářek zaúpěl, kde v stíny večera kdos tesknou píseň hrál... 12

GLADIATOR.
Vzduch pln je prachu, dusný teplou krví, juž cirkus hřmí a lůzy řev zní s hůry. Meč v ruku! „Ave, Caesar, morituri te salutant..!“ eh, nesklopíme brvy. Ten zápach krve opájí mé smysly. Jak divý býk, jejž rudé roucho dráždí, – se řítím v před, meč blýská se a vraždí, zrak vášní slep... Ten zápach ostrý, zkyslý! Oh, Nerone! S tou blbou nudou v nachu zřít brutalní, jak dole v žhavém prachu se vraždí ti, kdož neznali se prve! Já závidím ti. Nezvratně to cítím: V tvém purpuru jít efemerním žitím – jak ty bych musel tonout v moři krve..! 13

FINALE.
Je láska naše prokletá, oh, vykrvácí do léta a divé její bolesti zde nikdo, nikdo nepomstí! Náš žár byl příliš otravný a příliš hrdé naše sny a z našich srdcí ubitých blín příšerné své květy zdvih’. Hle, konec! Vrby smuteční nad shnilou vodou truchle ční – a dole sráz, kam dospěli jsme mdlí chorými pocely! Proč zachvíváš se v závrati? Oh, nic se zpět už nevrátí až pohltí nás rokle ta... Je láska naše prokleta! 14

V MÉ NOCI MĚSÍC NESVÍTÍ...
V mé noci měsíc nesvítí – vždy nebe svírá těžký mrak, a věže Chrámů ponurých se příšerně pnou do oblak, mha dusná padá na město, je ticho v pustých ulicích, tak mrtvé, ticho hrobové – jen řeka hučí do snů mých... V mé noci vítr teskně lká a kvílí v tmavém cypřiši. Je marno volat v chladnou tmu – můj výkřik nikdo neslyší... Jen slabé echo posměšně jej vrací od zdí hřbitovních... zas ticho... Vítr teskně lká a řeka hučí do snů mých... 15

SERENADA.
Vím, že mne rdousí láska moje, že ve Tvém srdci mdlý je chlad, nevyjdu vítěz z toho boje zpit žárem Tvojích zhoubných vnad – A přec Tě musím míti rád, a přec Tě musím milovat! Vím, slova vroucí žes jen lhala a smála se mým vzdechům snad.snad, že líc Tvá lživým nachem plála a úsměv Tvůj byl jedovat – A přec Tě musím míti rád, a přec Tě musím milovat! Vím, že vše Smrtí skončí jednou, že zima poplení můj sad, že zářné moje květy zblednou, a Ty se budeš smát a smát... A přec Tě musím míti rád, a přec Tě musím milovat! 16

MÉ ŠTĚSTÍ.
Mé Štěstí přišlo kdys – já snil – a stanulo u dveří zamčených: Zjev jeho tehdy světlý byl, a v tváři mělo mladý dětský smíchsmích. Já snil.. Na dvéře tlouklo zamčené – mne tlukot jeho nevzbudil. A ono šlo. Oh, moje Štěstí..! A minul čas. Ó já se smál! – tu Štěstí stanulo u mojich bran: V útulném krbu oheň plál, mé dvéře tehdy byly dokořán, a já se smál. A děl jsem: „Štěstí, ty mi nedáš víc! Ó jdí,jdi, jen jdi..!“ a ono prchlo dál. Mně bylo teplo. Co Štěstí, Štěstí..?! 17 A přece přišlo. V krbu oken zhas a chladnou síní hořký pláč můj zněl. Tu Štěstí moje přišlo ke mně zas, dech jeho vlahý na rtu se mi chvěl... – Juž oheň zhas’ – Já Štěstí odkop’, vyhnal ze svých bran, a horké slzy stékaly mi s řas... Chci býti sám! Pah, moje Štěstí..! 18

* *
*
My do sázky jsme dali dvé: My do sázky jsme dali dvé:
Ty duši a já srdce své. Ty duši, jež kams chtěla výš, já choré srdce vbité v kříž. Ty duši bílou, nevinnou, jež neznalaneznala, jak vášně žhnou – Já srdce zpité bolestí – Kdos ze tmy volal: Neštěstí! – – – Tvou bílou duši Život zdral... Kdos divoce se ze tmy smál – A srdcem mým se v touhách chvěl žár polibků a nahých těl... A jak jsme spolu šerem šli, ten večer byl tak smutný, mdlý... 19

VEČER. ZA KARLEM HLAVÁČKEM.
Mdlé slunce kleslo za hory, v tmách hasnou moje obzory, a Večer padá na nivy, můj Večer chorý, tesklivý. A ve kraj spjatý těžkou mhou, zní píseň těch, kdož domů jdou, ta píseň s notou veselou o mnohých, kteří nedojdou... Je po všem. Večer. Půjdu spat. Oh, nedojít a jedno znát: že lán můj nikdo neskosí, má smutná pole bez rosy..! 20

BALLADA O ROZCHODU.
Jdem ještě spolu pěšinou, jdem ještě spolu podél vod: až v dáli cesta dělí se a já už myslím na rozchod – Ohé! Já dnes už myslím na rozchod. Až v dáli cesta dělí se ve dvé – my půjdem každý svou: Vy se svým zrakem zeleným, já s frivolní svou kytarou – Ohé! Zapěju píseň veselou! My půjdem každý cestou svou – zda ohlédnete se kdy zpět, až na pěšině podél vod si budu dál svůj chanson pět –? Ohé! Vy dala jste mi bílý květ... 21 I my jsme spolu kdysi šli, my šli jsme spolu kolikrát... Adieu! – A je to těžko přec sny zniklé v prostituci dát – Ohé! A je to hloupé vzpomínat. Tam v dáli cesta dělí se a večer padá na lada. Nuž pojďme! Tichem ospalým zní naivní má ballada. Ohé! Má o loučení ballada. Má bílá paní, loutnu mou si vemte s sebou též! – Co s ní? V mé duši budí hloupé sny a struny její truchle zní – Ohé! A píseň má je nervosní... 22

VALČÍK. A. T.
V směs citů zvířených žal těžkých tonů sletěl, na lesklých parketách se kotouč prachu zdvih’... V směs citů zvířených a parfumů a světel zní valčík únavou a splývá v teskný smích... Ó hudbo tajemná, jež v nervů exaltaci mdlá srdce opájíš a nítíš v krvi žeh’, jíž touhy uvadlé se ve sny duše vrací a blaho dávných tuch v nasládlých úsměvech! Zas tepny vzbouřené do zmdlených skrání bijí a oheň vyhaslý zas cítím v žilách plát, tíž pudů smyslných a horkých agonií řve, hučí v mozek můj jak šerý vodopád. Zpit vůní tuberos a dechem růží žlutých absurdní pohádku o mrtvém srdci sním a chápu blaho juž těch lásek nevyřknutých, jež na vždy zapadly s valčíkem doznělým. 23

ODCHOD.
Až zajdu Tobě za řekou, až půjdu cestou dalekou, až vše mi zmizí, zrak Tvůj též, zda na mne někdy vzpomeneš? A půjdu světem, stále sám, do šeré dálky, v náruč tmám, kde rákosiny šelestí svou tesknou píseň o štěstí. A půjdu dál, dál v cizinu – Snad vrátím se, snad zahynu, snad ve vlhký kdes klesnu mech bez políbení na ústech... Snad bude louka jeden květ, snad budou kolem ptáci pět, snad – velké smutné oči Tvé mně budou svítit u rakve... 24

KLETBA STOLETÍ.
Vše vzali nám pod lživým heslem doby, – a nikdo za to nechce účty klást – i předků našich polospustlé hroby, i dávný pojem: nadšení a vlast. Vše přišlo v nivec: Sen o věku zlatém i všecko kouzlo, jež kdy bylo tu – Trávíme noci smutným nad thematem o lásce, klidu, síle k životu. Vše zvolna strávil pokrok doby podlý, nic neušetřil jeho chtivý hlad: musilo dojít i na naše modly – – – oh, naše modly neměli nám brát! 25

SEDM PROTI THÉBÁM.
Nás sedm vyšlo. Zpiti chtivým žárem a ve svalech domnělou sílu lví, jsme táhli hrdí rozzpívaným Jarem, svá opustivše tichá Království. To byla jitra! Vzdorná pnuli čela jsme k východu, kde jásal slunce plam, a píseň tvrdá před námi se chvěla, že Sedm slavně táhne ku Thébám... Pak sady řídly. Baladické lesy se táhly spjaty mrtvým tichem v dál. Kles’ v duši smutek. Vichr úpěl kdesi a divým échem smál se z černých skal... Dozněla píseň, odumřely smíchy, rozrytá cesta mizela nám v tmách. Z nás každý šel již znavený a tichý, s nemocnou touhou blouzně o Thébách – – – – – – – A padli všichni... Před branami Města v tragické póse leží smutní lvi: kams v nedozírno běží bílá cesta, kde v dáli hynou zpustlá Království... 26

DRAMA.
Rozvleklé drama na jevišti autora, jehož nemám rád. Myšlenky moje stále tříští slov pathetických vodopád. Na scéně skví se v hlavní roli ta, již jsem intimně kdys znal. Je pravda, přec to trochu bolí. A já bych nerad vzpomínal. – Poslední výkřik marně zapad’ v ten lhostejný a fadní šum. Publikum nedovede chápat, vybrané, vážné publikum. 27

SENTIMENTALNÍ POHÁDKA O ČERVENÉ KARKULCE. SENTIMENTALNÍ POHÁDKA O ČERVENÉ KARKULCE.
R. K. Kde měsíc houštinami šeří a sýček v starém parku lká, po cestě kvetoucími keři šla naivní má Karkulka. „Karkulko má, proč tolik spěchu? Vždyť jistě počká babička. – Hle, v parku tolik toužných vzdechů... a houštím skrytá lavička. Nač bát se? – Vlk, a naše lesy?! Přec nevěříte tomu, zlá? Snad bývalo cos... kdysi kdesi – Však, dítě, dnes..?!“ – A ona šla... – – – – – – Karkulka pláče... Park je němý, a sýček, jak když skonat chce. – Karkulko, pozdě! Řekněte mi: Je možno věřit pohádce? 28

PÍSNIČKA DNEŠKA.
Rozloučení šlo tak hladce, málo tragicky. Musil jsem si připomenout, že to navždycky. Že už spolu nepůjdeme známou pěšinou, a že už snad dneska večer půjdu za jinou. Že to staré drama znova jinde začnem’ hrát, s maličkou snad variací. – Jen bych věděl rád: Zda naleznu brzy zase staré pohodlí, tiché oči, které každé přání uhodly... Rozloučení šlo tak hladce, málo tragicky. Musí to být. S Pánembohem! Dnes už navždycky. 29

PARABOLA O ZTRACENÉM SYNU.
Stín přes zprahlý se táhne úhor, jejž dávno déšť už nezrosil... Byl čas kdys. Dnes žár v srdci vychlad. A já jsem o nic neprosil! Vše banalním už tónem vyzní a nespraví to špatný rým. Jen chutě, hochu, slupky hryzni! Vždyť mohl’s býti kdo ví, čím! Vím, do bílého otců domu se nevrátí ztracený syn: Zůstane u svých dobrých vepřů s tragikou časných souchotin. Nač ještě snít o lásce, ženě? Byl čas... dnes marno čekání. Jdou domů vepři spokojeně, a ve vsi zvoní klekání... 30

PÍSNIČKA DRUHÁ.
Bílý štít se z dálky směje v čele hospody – Šenkýř mně už nenaleje, nenaleje! A šenkýřka růžolící nevzpomene snad, že jsem jijí chtěl lecos říci, lecos říci. Vítr hvízdá, v stromech vyje... A mně do duše zvučí hloupá melodie, melodie. O tom, jak Bůh moudře chrání kolísavou cnost, o veselém milování, milování... 31

UPADEK.ÚPADEK.
Když měsíc svítá nad obzorem, vycházím v hlučný lidstva vír, cinkaje mečem vyzývavě – poslední dobrý kavalír. Má dáma, jejíž nosím barvy (to ještě staré lásky sen), již dávno bloudí ulicemi s lascivním smíchem lehkých žen. A v póse ctihodného granda pnu pohrdavě sešlou skráň, v pochybné krčmě k nočním rvačkám svou starobylou tase zbraň. A pozdě když se vracím domů, obvyklý úsměv na líci, na jednu ženu vzpomínám si, jež bloudí kdesi ulicí... 32

NOC V BENÁTKÁCH.
Chladivá noc se chvěje na laguně, své štěstí skryly párky v gondolách... Cos zvučí ještě v mrtvé mojí struně, žal divoký, jenž dávno tudy táh’. Z hlubokých stínů na pobřeží kdesi zní chorý sopran smutných kleštěnců – a srdce moje nic už nepřeje si, jen šero Vašich měkkých pletenců. Má Giulietto, víte, jak to bolí? Hle, umírá již píseň ospalá... V těch rozteskněných stonech barkaroly lká duše, která dlouho stonala... 18./2 1902.
33

PÍSEŇ NENAVRÁCENÍ.
A hvězdy dneska nevzplály na nebi zasmušilém. To nejvíce mne bolí snad, kdy za neznámým cílem po dlouhé pusté silnici jat chmurným steskem spěji, bázlivým steskem těch, kteří se nikdy nevracejí... Těch, kteří vyšli za jitra a v plném květu mládí, svůj opustili rodný kraj i vše, co měli rádi. A někdo po nich pláče vždy, když jabloň bíle zkvetla – Odešli dávno... Ani zvěst víc domů nezalétla. Těch, kteří vyšli s bolestí od sesmutnělých krovů, u každé meze stanuli, zpět zříce ku domovu, a v dusném vzduchu ciziny jen o návratu snili. Čas zvolna krovy rozhlodal... Oni se nevrátili. Těch, kteří všecko zradili a všeho zapomněli, na cestách v smutku večera se divnou bázní chvěli a kterým u cest vzpučely žlutavé květy blínu – až kdesi v mrtvém tichu vod tragickou skryli vinu... Těch všech, kdož kdysi odešli... Stín zvolna obzor halí: Jdou lidé na mez vyhlížet ty, kteří zašli v dáli. Večerem zvuky klekání se melodicky chvějí a cesty už se tratí v tmách. – Oni se nevracejí... 34

PODZIM.
Umřelo Jaro a odkvetl šeřík i jasmín. Zhynulo mládí a láska i úsměvy s ním. Žár letního slunce spaluje poslední květy: Ó zůstaň zde, Ajšo, pak přijde již podzim, oh, vím! Zůstaň zde, Ajšo! Škoda těch zapadlých sněnísnění. Což věříme v život? – Kdos velký tu kráčí – snad Trest. Za profanní lásky, za naděje ubité z rána, za divoké noci, kdy nebylo hvězd. Zda věříme v lásku? – Ah, kletba té ponuré skepse: morálka, znavení, kde Život jsem chtěl... Ó bylo tato dávno, snad z rána... v čas pohlavních krisí – My tušili Boha v záchvatech rozsněných těl. A věříme přece! Plá cos v Tvém zeleném zraku... Věříme přece – Tvé tělo se v mých rukou chví... Vzpomínáš, Ajšo, těch večerů dusných, než odkvetl šeřík? – Tvůj zrak byl tak mdlý...! Vše splývá v jedno: Pohlaví, duše a život. Můj problém! Jak snil jsem kdys před léty, sním – Illuse zdrány – Žár ubíjí poslední květy: Ó zůstaň zde, Ajšo, pak přijde již podzim, oh, vím.. 35

RESULTAT.
Já hřešil, oh, já hřešil příliš, já smělou rukou v život sáh’ a s frivolní jsem písní táh’ kams v tmu... Proč nad mou stopou kvílíš? Toulavý trouvér šel jsem žitím, kde rudý mák se v polích smál... Snad jsem tě přece miloval: cos jak sen zašlý v duši cítím! Já hřešil, oh, já hřešil rád, i s tebou kdys, již dávno, drahá, a věř, že nechci litovat! Vždyť vím, až budu kdesi spát sen ironický sebevraha, má leb se ještě bude smát... 36

VE ZNAMENÍ PROROKŮ.
Je shnilého cos v dánském státě (ač dítě, že je v rozkvětu: To zní sic trochu nestydatě, však – slova vážných profétů!) Je shnilého cos v dánském státě a Hamlet dávno v hrobě tlí! Co zbývá? – Brodíme se v blátě se zbytkem smutných reflexí. Jdem stále – těžko říci: směle – a nečekáme Spasitele. Dav profétů hřmí v tónu suchém: „Je Krása všude, hledáš-li...“ Blahoslavení chudí duchem! To Bůh ví – my jí nenašli. To k smíchu skoro: Pojem Krásy! Učené these, protesty – hle, mistrům úsměv v tváři hrá si ve chvíli blahé siesty! 37 A kolem civí množství němé – Jen vědět, Bože, oč se rveme! – Stát dánský zvolna, jistě hnije. Blouznivců rety blábolí: Nemravnost... Krása... Poesie! (Ty rány perem nebolí!) I Hamlet ztichl. Divy tvoří zlá pověst, jež jde dál a dál... Duch otce straší po nádvoří. – Zde vytlouci lze kapital! 38 OBSAH.
STRANA UMÍRAJÍCÍ KRÁLOVSTVÍ3 KRČMA9 V ZÁPADECH10 PŘEC NĚCO ZŮSTANE11 VE STÍNY VEČERA12 GLADIATOR13 FINALE14 V MÉ NOCI MĚSÍC NESVÍTÍ15 SERENADA16 MÉ ŠTĚSTÍ17 MY DO SÁZKY19 VEČER20 BALLADA O ROZCHODU21 VALČÍK23 ODCHOD24 KLETBA STOLETÍ25 [39] SEDM PROTI THÉBÁM26 DRAMA27 SENTIMENTALNÍ POHÁDKA O ČERVENÉ KARKULCE28 PÍSNIČKA DNEŠKA29 PARABOLA O ZTRACENÉM SYNU30 PÍSNIČKA DRUHÁ31 ÚPADEK32 NOC V BENÁTKÁCH33 PÍSEŇ NENAVRÁCENÍ34 PODZIM35 RESULTAT36 VE ZNAMENÍ PROROKŮ37
E: pk; 2005 [40]