PODZIM.

Roman Hašek

PODZIM.
Umřelo Jaro a odkvetl šeřík i jasmín. Zhynulo mládí a láska i úsměvy s ním. Žár letního slunce spaluje poslední květy: Ó zůstaň zde, Ajšo, pak přijde již podzim, oh, vím! Zůstaň zde, Ajšo! Škoda těch zapadlých sněnísnění. Což věříme v život? – Kdos velký tu kráčí – snad Trest. Za profanní lásky, za naděje ubité z rána, za divoké noci, kdy nebylo hvězd. Zda věříme v lásku? – Ah, kletba té ponuré skepse: morálka, znavení, kde Život jsem chtěl... Ó bylo tato dávno, snad z rána... v čas pohlavních krisí – My tušili Boha v záchvatech rozsněných těl. A věříme přece! Plá cos v Tvém zeleném zraku... Věříme přece – Tvé tělo se v mých rukou chví... Vzpomínáš, Ajšo, těch večerů dusných, než odkvetl šeřík? – Tvůj zrak byl tak mdlý...! Vše splývá v jedno: Pohlaví, duše a život. Můj problém! Jak snil jsem kdys před léty, sním – Illuse zdrány – Žár ubíjí poslední květy: Ó zůstaň zde, Ajšo, pak přijde již podzim, oh, vím.. 35