PODZIM.
Umřelo Jaro a odkvetl šeřík i jasmín.
Zhynulo mládí a láska i úsměvy s ním.
Žár letního slunce spaluje poslední květy:
Ó zůstaň zde, Ajšo, pak přijde již podzim, oh, vím!
Zůstaň zde, Ajšo! Škoda těch zapadlých sněnísnění.
Což věříme v život? – Kdos velký tu kráčí – snad Trest.
Za profanní lásky, za naděje ubité z rána,
za divoké noci, kdy nebylo hvězd.
Zda věříme v lásku? – Ah, kletba té ponuré skepse:
morálka, znavení, kde Život jsem chtěl...
Ó bylo tato dávno, snad z rána... v čas pohlavních krisí –
My tušili Boha v záchvatech rozsněných těl.
A věříme přece! Plá cos v Tvém zeleném zraku...
Věříme přece – Tvé tělo se v mých rukou chví...
Vzpomínáš, Ajšo, těch večerů dusných,
než odkvetl šeřík? – Tvůj zrak byl tak mdlý...!
Vše splývá v jedno: Pohlaví, duše a život.
Můj problém! Jak snil jsem kdys před léty, sním –
Illuse zdrány – Žár ubíjí poslední květy:
Ó zůstaň zde, Ajšo, pak přijde již podzim, oh, vím..
35