PŘEC NĚCO ZŮSTANE...

Roman Hašek

PŘEC NĚCO ZŮSTANE...
Přec něco zůstane... – Z těch horkých záchvatů cos musí tady zbýt – ne truchlé vysílení: akt ještě poslední našeho dramatu hrán bude s pietou a v plném procítění. Přec něco zůstane... a někdy za šera, až sny své nadobro v hrob duší uložíme, – to třeba u krbu v mdlém klidu večera – se v tobě zbouří zas, co nedobito dříme... A marný bude vzdor! Duch lásky zemřelé Tvé smysle obemkne, a ve spasmickém pláči se budou touhy chvět ze hlubin vyvřelé, je náhle ucítíš, jak tiše kolem kráčí. Dech zašlých polibků Tvé líce rozžhaví, nezřené ruce se Ti ovinou kol těla, a píseň zazní zas smutného pohlaví, jak v naše objetí se kdysi horká chvěla. A ten, jenž před světem tě bude svojí zvát, ty ohně nezkojí svým smíchem chlácholivým, z rozpjaté náruče vstříc povane ti chlad, a trpce uhneš se těm retům žádostivým... 11