MÉ ŠTĚSTÍ.

Roman Hašek

MÉ ŠTĚSTÍ.
Mé Štěstí přišlo kdys – já snil – a stanulo u dveří zamčených: Zjev jeho tehdy světlý byl, a v tváři mělo mladý dětský smíchsmích. Já snil.. Na dvéře tlouklo zamčené – mne tlukot jeho nevzbudil. A ono šlo. Oh, moje Štěstí..! A minul čas. Ó já se smál! – tu Štěstí stanulo u mojich bran: V útulném krbu oheň plál, mé dvéře tehdy byly dokořán, a já se smál. A děl jsem: „Štěstí, ty mi nedáš víc! Ó jdí,jdi, jen jdi..!“ a ono prchlo dál. Mně bylo teplo. Co Štěstí, Štěstí..?! 17 A přece přišlo. V krbu oken zhas a chladnou síní hořký pláč můj zněl. Tu Štěstí moje přišlo ke mně zas, dech jeho vlahý na rtu se mi chvěl... – Juž oheň zhas’ – Já Štěstí odkop’, vyhnal ze svých bran, a horké slzy stékaly mi s řas... Chci býti sám! Pah, moje Štěstí..! 18