TEMNÁ NOC
Dost bylo nouze, dost bylo úzkosti,
trpce jsme platili za své panství;
bezesná zima řezala do kostí,
úkryt náš změnil se ve vyhnanství.
Zhubeněli jsme jako zvěř do jara,
nosy nám čekáním špičatěly;
krkavec se jen o mrtvé postará,
my si jen zaživa hvízdat směli.
Byla to válka jako pro strašidla,
nebylo útoků, výprav, štvanic,
a když se slepá náhoda nabídla,
nestála bezzubá kořist zanic.
Měli jsme všichni Kainovo znamení,
nemohl nikdo z nás býti zabit.
Nelze však lidi, jsou-li už znaveni,
obratným úsilím někdy zvábit?
Vždyť přec i nepříteli se zalíbí
po vřavě zápasu moudré slovo!
Kdo ví, zda snad už nevznikly pochyby,
proč pole hájiti Nábotovo?
85
Nerušen spal jsem spánkem svým medvědím
uprostřed bahen a zlého bláta,
a když čas přišel, hledím či nehledím,
odkud a kam to kdo kolem chvátá.
Viděl jsem bílý točit se praporec
před mými strážemi u výpadu;
po dlouhé nudě ať mají radost přec,
snad jim ji ze zlosti nepokradu!
Ale co vidím, ďábel ať pochopí –
kdo chce kam, jde si už na vše strany –
není již války, blátivé zákopy
mrtvolným voskem jsou zarovnány.
Protírám oči, divná to věru věc,
tohle jsem neviděl ještě včera,
klamou mě smysly, jsem už snad umrlec,
vyštvou mě z pelechu do večera?
Od bídných psanců, ztracených, bez moci,
což míti netřeba dovolení?
Psanci jsou psanci, ale ne otroci,
třebas už do boje chuti není!
Oh, už to chápu; snadno se zalíbí
po dlouhém čekání moudré slovo;
86
nelze se divit, vzniknou-li pochyby
proč pole hájiti Nábotovo –
Ba ne, již nikdo, nikdo mě nevidí,
cenu již zrušili na mou hlavu;
netřeba proto hněvat se na lidi:
vzal-li čert víru, ať vezme slávu –
Hrdě jsme kdysi spálili lodice,
když jsme slib skládali ctný a smělý;
Achabe králi, tvá bude vinice,
odcházím nezajat, nepříteli!
87