TEMNÁ NOC

TEMNÁ NOC
Dost bylo nouze, dost bylo úzkosti, trpce jsme platili za své panství; bezesná zima řezala do kostí, úkryt náš změnil se ve vyhnanství. Zhubeněli jsme jako zvěř do jara, nosy nám čekáním špičatěly; krkavec se jen o mrtvé postará, my si jen zaživa hvízdat směli. Byla to válka jako pro strašidla, nebylo útoků, výprav, štvanic, a když se slepá náhoda nabídla, nestála bezzubá kořist zanic. Měli jsme všichni Kainovo znamení, nemohl nikdo z nás býti zabit. Nelze však lidi, jsou-li už znaveni, obratným úsilím někdy zvábit? Vždyť přec i nepříteli se zalíbí po vřavě zápasu moudré slovo! Kdo ví, zda snad už nevznikly pochyby, proč pole hájiti Nábotovo? 85 Nerušen spal jsem spánkem svým medvědím uprostřed bahen a zlého bláta, a když čas přišel, hledím či nehledím, odkud a kam to kdo kolem chvátá. Viděl jsem bílý točit se praporec před mými strážemi u výpadu; po dlouhé nudě ať mají radost přec, snad jim ji ze zlosti nepokradu! Ale co vidím, ďábel ať pochopí – kdo chce kam, jde si už na vše strany – není již války, blátivé zákopy mrtvolným voskem jsou zarovnány. Protírám oči, divná to věru věc, tohle jsem neviděl ještě včera, klamou mě smysly, jsem už snad umrlec, vyštvou mě z pelechu do večera? Od bídných psanců, ztracených, bez moci, což míti netřeba dovolení? Psanci jsou psanci, ale ne otroci, třebas už do boje chuti není! Oh, už to chápu; snadno se zalíbí po dlouhém čekání moudré slovo; 86 nelze se divit, vzniknou-li pochyby proč pole hájiti Nábotovo – Ba ne, již nikdo, nikdo mě nevidí, cenu již zrušili na mou hlavu; netřeba proto hněvat se na lidi: vzal-li čert víru, ať vezme slávu – Hrdě jsme kdysi spálili lodice, když jsme slib skládali ctný a smělý; Achabe králi, tvá bude vinice, odcházím nezajat, nepříteli! 87