SETKÁNÍ

SETKÁNÍ
Přivřenými vraty dívčí úsměv zlatý na mne zavolal, když jsem na ulici ráno stál. Honem, co mám říci růži volající, jedno slůvko jen, než ukáže paty: Dobrý den! Ach, ta dívčí zrada! Jak se radost mladá celá zarděla, než mi rychle vrata zavřela! Hledím jen, jak chvátá panenka má zlatá, jako přikován, ticho na mne padá ze všech stran – Motýlku, chceš za ní o hodině ranní 47 vletět do oken, pokoušej ji, sveď ji, ať jde ven! Ach, vždyť oknem hledí, za záclonkou sedí, udýchala se – dítě, neví ani o kráse! Ale odpoledne o hodině jedné stál jsem u vchodu, chodila děvčátka pro vodu; klapla tiše vrátka, chvilka je to krátká, ale, jaký strach, kdo se rdí a bledne – oba, ach! Čistá, nastrojena, v šatech pod kolena, tichá jako sen šla mi před očima z chodby ven; ach, což je mi zima před očima tvýma, jsou nám, růže má, 48 srdce uzamčena oběma? Jak ses odvrátila, když tvá líčka bílá plála červánkem, když jsi měla jíti se džbánkem! Za střevíček chytí tebe, moje kvítí, aspoň úsměv můj, panenko má milá, nevzdoruj! To se tiše smějí zlatá očka její, když se potají jak fialky z rosy dívají? To tak sladce prosí stud, jejž v líčku nosí v růžích z opálu, než pláč rozchvěje ji pomalu? To jí zahořela hvězda prostřed čela, až jsem tajil dech? 49 Růže zlatolistá ve vlasech? Hvězdičko má čistá, nehýbej se z místa, nebo utec, jdi, jen se ještě celá rozjasni! 50