HLEDÁNÍ

HLEDÁNÍ
Ráj země zíral k ráji hvězd, ráj hvězd v stan duše nahlížel, zda přišla zpět už z tajných cest, kam smrti stín jen za ní šel. A duše nešla. V paměti snad vlast už se jí zatměla, když nepoznána v zajetí k rtům bídy své rty skláněla, kde mlčky mezi žebráky dar bolesti své přijala, a radost, bloudíc s oblaky, jí neznala, jí neznala. A přišel čas, ach, přišel čas, kdy příchod lásky zářil v tmě, a její hlas se bázní třás: Ó, kde jsi ty, jež patříš mně! Tu ve hvězd zlatých zrcadlech div panenské se krásy skvěl jak úsměv Boží lásky v snech, až touhy stesk jí záviděl. 119 Smrt, plná cti, a Boží stud ji lásce vedly do cesty. Ó ty, jenž sám zde stojíš chud, hleď do tváře své nevěsty! Ó Bože, duše pravila, ach, jak jí mohu žádati! Tak vznešená a spanilá v prach poráží mě závratí! Ó krásná, duše pravila, když touze mé jsi slávou hvězd, ach, pověz ty mi, spanilá, co tvojí touze krásou jest? A ta se v studu bázlivém jak chudoby čest zarděla: To před zrozením v srdci mém smrt sedmi klíči zavřela! Tu pohled duše smrti pad v zrak hrobový, v zrak ledový. Ach, marno živým se jí ptát, ta ani mrtvým nepoví! A touha duše přešla již svůj bludný kořen v chvíli té – 120 Ó smrti, jež mě provázíš, ó hvězdy mé, proč mlčíte? Když z dáli jen se díváte a nedáte mi znamení, ať krása, kterou skrýváte, jak slza zmizí v prameni! Ó Bože, duše pravila, smrt mlčí, němé jsou rty hvězd; když cesta v tmě se ztratila, zjev Sám, co Tobě krásou jest! Ať smrt div lásky nejsladší jak tajemství své zakrývá – co její jest, mně nestačí, jsem žárliva, jsem žárliva! Jen nad čím Tys v Své lásce žas, tím hořet chci v Tvém plameni! Vždyť za jediný blesk těch krás v Své ruce máš mé spasení! 121